OTOČENÉ ŠTÍTY

IKONOGRAFIE
4. pásu maleb
Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem:
Petr Šimík
Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště

• 1. část: Obrácené štíty • 2. část: Přilba sv. Václava • 3. část: Knížecí pláště •

Otočené štíty, šišák sv. Václava, knížecí pláště.
Polemika s dr. Dušanem Třeštíkem.

LEGENDA: čísla v hranatých závorkách označují pro snadnější orientaci pořadí jednotlivých knížecích postav. Ve třetím pásu maleb, za tzv. „Přemyslovskou scénou“, 8 postav v plášti [01-08], které pokračují ve čtvrtém pásu devíti postavami bez pláště [09-17] a deseti postavami v plášti [18-27]. Postava s pořadovým číslem [26] s korunou a žezlem je jedinou postavou, na jejímž určení se shoduje zatím většina hypotéz – král Vratislav I. (dle O. Votočka Přemysl Otakar I.). Literaturu, na niž se tato práce odvolává, najdete přehledně zpracovánu v abecedním uspořádání dle jednotlivých autorů pod tlačítkem PUBLIKACE. Číslování denárů dle katalogu J. Šmerdy: Denáry české a moravské, Brno 1996.

Čísla v hranatých závorkách.

„Problematikou maleb ve Znojemské rotundě se během posledních 170 let zabývalo mnoho vědců. Z našich to byl především Antonín Friedl v publikaci Přemyslovci ve Znojmě (1966), která téměř vyčerpávajícím způsobem řešila také ikonografii jak mariánského cyklu, tak především cyklu přemyslovského. Druhou významnou prací byla kniha Jiřího Mašína Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě (1954), v níž se Mašín, mimo jiné, zabývá rovněž řešením ikonografie znojemských maleb. Ani Friedlovi, ani Mašínovi se však nepodařilo identifikovat jednotlivé postavy přemyslovského cyklu, mimo Přemysla Oráče a krále Vratislava II., i když především Friedl se již téměř dotýkal jejich vysvětlení.“
Takto Jaroslav Zástěra uvádí II. kapitolu své publikace „Původ péřové koruny – postavy panovníků na českých a moravských denárech“ (1986). Zde na základě podrobného studia maleb vypočítává jména devatenácti pražských přemyslovských panovníků ve 4. pásu zobrazených:

Úvod.
J. Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, kap. II.: Analýza čtvrtého pásu a určení knížat, s. 3-4.

Devět knížat bez pláště: Bořivoj [09], Spytihněv [10], Vratislav [11], Václav [12], sv. Václav [13], Boleslav I. [14], Boleslav II. [15], Boleslav III. [16], Oldřich [17].
Deset knížat v plášti: Břetislav [18], Spytihněv II. [19], Vratislav II. [20], Konrád Brněnský [21], Břetislav II. [22], Bořivoj II. [23], Svatopluk Olomoucký [24], Vladislav [25], král Vratislav I. [26], Soběslav [27].

Na výše uvedenou publikaci J. Zástěry: Původ péřové koruny (1986) reagoval D. Třeštík článkem: Objevy ve Znojmě (1987; 2000), ve kterém se snaží ikonografii 4. pásu maleb podle hypotézy J. Zástěry vyvrátit. Bude proto zajímavé a jistě i poučné si oba texty položit vedle sebe a ověřit si tak, nakolik se mu to podařilo:

D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, Praha 1987; Praha 2000.

Otočené štíty

Jaroslav Zástěra

Dušan Třeštík

Oba autoři (Friedl i Mašín) si dobře všimli pátého knížete v postavách bez pláště, který měl na hlavě přílbu, velmi podobnou šišáku sv. Václava, Friedl pak dokonce i toho, že tato postava má obrácený štít. Všiml si i stejně obráceného štítu u třetího knížete v plášti. Měl prakticky v rukou klíč k vyřešení celého cyklu, protože právě tyto skutečnosti nebyly v koncepci malíře náhodné.

Stačí si příslušné štíty prohlédnout, aby bylo jasné, že vůbec nejsou obráceny. Za to, co Friedl považoval za konstrukci štítu viděnou ze zadní strany, by nemohl být štít nošen ani za normálních okolností, natož v boji. Chybí tu především nezbytná držadla, jak je máme například dobře zachována v knížecím hrobě č. 93 ve svatojiřské bazilice na Pražském hradě (s. 552/s. 71).

Otočené štíty?
J. Zástěra: Původ péřové koruny, kap. II.: Analýza čtvrtého pásu a určení knížat, s. 4, Znojmo 1986.
D. Třeštík: Objevy ve Znojmě, s. 552, resp. 71. In: ČsČH XXXV-4, s. 548-576, Praha 1987, resp. in: A. Merhautová-B. Krzemieńska-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000, s. 67-108.

Jak to tedy s těmi štíty vlastně je? Jsou otočené nebo nejsou obráceny? Prohlédněme si je, jak nám to radí D. Třeštík:

Otočené? Neobráceny?


Obr. 1.	Obr. 2.	Obr. 3.

Obr. 1.
Druhá postava bez pláště Spytihněv [10].
Obr. 2.
Pátá postava bez pláště sv. Václav [13].
Obr. 3.
Třetí postava v plášti Vratislav II. [20].
Detaily štítů se šikmými pruhy ze 4. pásu maleb.

Na obrázcích 1, 2 a 3 vidíme namalovány tři navzájem podobné štíty se šikmými pruhy. Při bližší prohlídce můžeme vidět, že druhý a třetí štít se od prvního zásadně liší. Na prvním štítu vidíme pouze na lícní straně namalované široké tmavé pruhy. Na dalších dvou však světlé šikmé pásky tmavě konturované – mírně esovitě prohnuté – představující patrně kožené řemeny na rubové straně, za něž je možné štít držet (obr. 2) a které překrývají střední svislou zvýrazněnou linii dělící štít na dvě poloviny.
A. Friedl popisuje tyto dva štíty poněkud jinak: „Druhý a třetí mistr, kteří malovali pořadí třetí (4. pás – pozn. aut.), ve snaze po variaci motivu štítů podali štít ve dvou případech z pohledu na jeho zadní stranu. Dokonce dovedli, celkem se zdarem přesto však schematicky, malířsky znázornit jeho konstrukci. Byla to dřevěná kostra obvodu, kolmé osy a příčných břeven (?). Dokonce třetí malíř, jehož dílem je řada panovníků bez pláště, dovedl jednoho z nich na obraze vylíčit tak, jako by držel štít, zadní stranou obrácený k divákovi, podpírající za příčné břevno (?) jeho konstrukci. Vynikla tím všechna mechanika a fysiologie pohybu, kterou musel každý štítonoš vynaložit, aby nesl svůj štít“. A dále: „... nejde tu o tendenci naturalisticky deskriptivní, nýbrž zevšeobecňovací, typisační“.
Až na ona „příčná břevna“ lze s Friedlovým popisem souhlasit. Je ale také možné, že zde užil v heraldice běžného termínu a jednalo by se pak o „břevna pošikem“ (M. Buben 1997, obr. 7 na s. 18).

Kožené řemeny na rubové straně štítů.

Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Praha 1966, s. 63.

Milan Buben: Encyklopedie heraldiky. Praha 1997, s. 18.

Poznámka: Jako důkaz uvádím citaci z práce O. Votočka, který se rovněž podílel na průzkumech při Fišerově restauraci v letech 1947-49, tu část, kde hovoří o panovnících bez pláště ve 4. pásu maleb: „... jeden z nich, v levici štít obrácený vnitřní stranou se řemením k divákovi, má na hlavě přilbu ...“ – (O. Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě. In: Zprávy Památkové péče, ročník IX, Praha 1949, s. 125).

Otakar Votoček (1949)

Obr. 4.

Na obrázku č. 4 vlevo vidíme detail ruky knížete z obr. 2, která právě za jeden z řemenů štít přidržuje.
Poznámka: „Štíty knížecích postav mají podobu normanskou z XI. a XII. století. Dole špičaté a nahoře uzavřené polokruhem se držely připevněné dvěma nebo třemi řemeny na dolní paži“ – Mořic Trapp: Nástěnné malby kaple (pohanského chrámu) markrabského hradu ve Znojmě. Brno 1862, s. 29.

Obr. 4.
Pátá postava bez pláště sv. Václav [13].
Detail ruky z obr. 2 přidržující štít za řemen na rubové straně.

Mořic Trapp (1862)

Opravdu stačí si tento detail prohlédnout – zejména prsty zasunuté pod horní řemen, aby bylo jasné, že štít na obr. 2 je obrácený i když nemá kovová držadla. Autor maleb patrně netušil, že je bude D. Třeštík vyžadovat. Vždyť ani u skutečných štítů nebyla kovová držadla nezbytná, i když se u některých typů vyskytovat mohla. Ostatně v rotundě se nejedná o technický výkres, podle něhož by bylo možné zhotovit přesnou repliku štítu, ale o umělecké dílo. A protože „identický prvek musíme přece vykládat identicky“ (D. Třeštík: Znojemská odhalení podruhé, 1984, s. 381), musí být i štít na obr. 3 obrácený. Jak jsme si právě ukázali, nejsou obrácené štíty s řemením „očividným omylem“ M. Trappa, O. Votočka, A. Friedla, J. Zástěry a dalších, jak tvrdí D. Třeštík (Objevy ve Znojmě, 1987, s. 553; 2000, s. 73), mýlí se tedy „očividně“ D. Třeštík.
S jiným podobným „důkazem“ (?) přišla již v roce 1983 A. Merhautová: „Tato poslední restaurace nepotvrdila ... ani otočené štíty u některých postav, jak to předpokládal A. Friedl (jde jen o odlišnou výzdobu štítů) ...“. (A. Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu, 1983, s. 24, pozn. 2). Věta, která má vypadat (rádoby) učeně, odborně a vědecky, je ale ve skutečnosti naprosto nesmyslná. Jako kdyby restaurace mohla potvrdit nebo vyvrátit něco, co je otázkou výkladu. Stejně tak bychom mohli říci, že restaurace nepotvrdila krále Vratislava (jde jen o odlišně podaného knížete)!
Co z toho vyplývá pro ikonografii postav 4. pásu maleb? J. Zástěra se domnívá, že tyto obrácené štíty jsou znakem knížete zobrazeného 2×, jakoby vždy v jiné kvalitě, což bychom mohli připodobnit averzu a reverzu téže mince; ostatně právě na reverzu mincí nalézáme jméno sv. Václava již od dob Jaromírových (J. Šmerda 1996, č. 102, 103), od nástupu knížete Oldřicha se zde objevuje i jeho vyobrazení (J. Šmerda 1996, č. 134 ad.). Spojitost je zřejmá: obrácený štít (revers) – obrácená mince (revers) – sv. Václav. Jedná se v prvním případě o pátou postavu bez pláště s obráceným štítem a s vojenskou přilbou – šišákem na hlavě (sv. Václav) [13] – jde o druhé zobrazení předchozí čtvrté postavy bez pláště (kníže Václav) [12].
Ve druhém případě byla symbolika obráceného štítu pro dvojí vyobrazení téhož panovníka zvolena u Vratislava II. Jedná se o třetí postavu v plášti s obráceným štítem a s nízkou biskupskou mitrou na hlavě (kníže Vratislav II.) [20] – podruhé zobrazen jako devátý panovník v plášti (král Vratislav I.) [26] na čestném místě proti apsidě – viz také „Biskupské mitry“.

Význam otočených štítů.
Obrácené štíty jsou znakem panovníka zobrazeného 2×.

A. Merhautová: „restaurace nepotvrdila ani otočené štíty“;
a my můžeme autorku doplnit, že „restaurace dokonce nepotvrdila ani pohana Přemysla za pluhem“ (jde o zcela jinou postavu)!



Kníže Vratislav II. [20].		Král Vratislav I. [26].

Důkaz.
Třetí postava v plášti kníže Vratislav II. [20] s obráceným štítem a devátá postava v plášti král Vratislav I. [26] s korunou a žezlem. Detaily panovníků ze 4. pásu maleb. Jedná se o tutéž osobu, což dokazuje nejen stejná barva pláště a jeho lemu, ale i stejné gesto rukou a pozice prstů držících kopí, resp. žezlo, a štít.

Poznámka: Že se jedná o téhož panovníka, dokazují, kromě stejného pláště a jeho lemu, gest rukou a pozic prstů, i pokrývky hlavy obou postav. U první z nich nízká biskupská mitra (J. Žemlička 1997, s. 87) jednoznačně určuje knížete Vratislava II. [20], u druhé královská koruna krále Vratislava I. [26]. Proto obrácený štít knížete Vratislava II. [20] nás upozorňuje, že tato postava je v rotundě vyobrazena dvakrát. Jednou na svém místě v chronologické řadě panovníků jako kníže s nízkou biskupskou mitrou, podruhé – s královskými insigniemi (královský titul získal až po 24 letech knížecí vlády) – vyčleněna z této řady na čestné místo proti vstupu do apsidy vedle svého syna Soběslava I., zadavatele domalby rotundy.
Podobně je tomu i v případě knížete Václava [12] a sv. Václava [13]. Jednou je vyobrazen jako kníže na čestném místě nad vstupními dveřmi do rotundy, podruhé s obráceným štítem jako sv. Václav v přilbě (protože světcem se stal až po ukončení světské vlády).

Josef Žemlička:
Čechy v době knížecí (1034-1198), 1997, s. 87.

Můžeme tedy dát za pravdu A. Friedlovi a J. Zástěrovi – štíty na obr. 2 a 3 patřící sv. Václavovi [13] a knížeti Vratislavovi II. [20] jsou opravdu obrácené a znamenají zdvojení postavy. Později se k tomu ještě vrátíme.

Šišák sv. Václava

Nyní se budeme věnovat dalšímu důležitému ikonografickému prvku – šišáku sv. Václava, o kterém se J. Zástěra již zmínil ve spojitosti s otočenými štíty (pátý panovník bez pláště) – viz výše. Co nám o tomto prvku říká Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě (s. 64 n.):
„Po očištění z přemalby Melicherovy za poslední restaurace vynikla její původní podoba orientálního šišáku. Je to týž typus přilby, který iluminátor Gumpoldovy legendy o sv. Václavu, dnes uložené ve Wolfenbüttelu, použil k charakteristice koruny mučednické, vkládané Kristem na hlavu světcovu (obr. 7). ... Proč znojemský malíř nasadil vojenskou přílbu jen jednomu panovníkovi nebo zda je to v genealogické řadě jen výjimka náhodná a nezáměrná, ze souvislosti věci samé nevyplývá. V každém případě však užití typu archaického šišáku jako přílby středorománské doby dokresluje vztah malířů ke skutečnosti. V prostředí, ve kterém žil a ve kterém malby vznikly, byl tento starobylý typus užíván. Jako součást kostýmu soudobého panovníka, v přeneseném smyslu prvního bojovníka, vplynul do představivosti třetího znojemského malíře.“

Šišák sv. Václava.
Antonín Friedl.

Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Praha 1966, s. 64.


Obr. 5.	Obr. 6.	Obr. 7.

Obr. 5, 6.
Sv. Václav ve 4. pásu maleb [13]. Snímek při normálním a UV světle.

Obr. 7.
Gumpoldova legenda o sv. Václavu – wolfenbüttelský rukopis (před r. 1006).
Kristus vkládá na hlavu sv. Václava mučednic- kou korunu, spíše však přilbu spasení (Ef 6,13).

Za povšimnutí stojí i shoda ve vyobrazení h12vacl.jpg (2982 bytes)

knížete Václava [12] (vlevo) a sv. Václava [13] (vpravo) v rotundě s jinými jeho vyobrazeními v iluminovaných rukopisech. Např. lze uvést již zmiňovaný wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy (viz obr. 7 nahoře) nebo rukopis De civitate Dei (z doby před nebo okolo roku 1140), kde je sv. Václav umístěn ve skupině čtyř „Boemenses“ vedle sv. Vojtěcha (s biskupskou mitrou a berlou), sv. Prokopa (s tonzurou) a sv. Ludmily (všichni bez nimbu – viz následující obr.). Na rozvinutém svitku, který drží v rukách je uvedeno: „Spes, amor atque fides iustos locat hic Boemenses“ (Naděje, láska a víra daly tu místo spravedlivým Čechům). Ve všech výše uvedených případech má Václav plnovous. Tak je tomu i na vedlejším obrázku s reliéfem sv. Václava na jižním průčelí kostela sv. Jakuba ve vsi Jakub u Kutné Hory posvěceného v roce 1165, kde má navíc také přilbu.

Václavův plnovous.


Iluminace z rukopisu De civitate Dei (výřez).	Reliéf sv. Václava.

De civitate Dei.
Čtyři čeští světci v rukopisu Augustinova De civitate Dei (O Boží obci).
Sv. Václav na průčelí kostela sv. Jakuba.
P. Spunar: Kultura českého středověku, 1987, s. 126, 149.
A. Merhautová, D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 146, obr. 121.

Co si o Václavově přilbě myslí D. Třeštík: Objevy ve Znojmě (1987, s. 552; 2000, s. 71):
„Zástěra poznal sv. Václava podle jeho přilby. To se zdá být v pořádku, každý z nás si přece Václava představuje v přilbě a na koni. Víme také, že Václavova přilba byla chována v Praze jako relikvie, pravděpodobně už od 10. století, a něco jako přilbu nasazuje také bůh Václavovi na hlavu na jeho nejstarším vyobrazení ve wolfenbüttelském rukopise Gumpoldovy legendy“ (tuto otázku nemá neomylný D. Třeštík zcela ujasněnu – ten kdo nasazuje sv. Václavovi na hlavu „něco jako přilbu“ je ve skutečnosti Ježíš Kristus – viz A. Friedl).
„To vše však nic neznamená.“ ... „Václav byl od druhé poloviny 11. století zobrazován jako kníže a bojovník v nejrůznějším oděvu, několikráte také s přilbou, v každém případě však nelze říci, že by se přilba stala jeho atributem.“ ... „Jak tedy je možné, že Václava dnes rozeznáváme podle přilby? Je to proto, že mu ji nasadil Myslbek na známé jezdecké soše na Václavském náměstí. Nikdy předtím nebyla Václavovým atributem.“ ... „Zástěra tedy určil postavu s přilbou jako svatého Václava podle Myslbeka!“ „Tím celá jeho konstrukce beze zbytku padá.“ A tím také končí veškerá legrace, protože, jak se dále od D. Třeštíka dozvídáme (1987, s. 575; 2000, s. 97): „Našlo se totiž mnoho lidí, kteří této stavbě (myšlenkové – pozn. aut.), postavené na základním kamenu tohoto naivního omylu, uvěřili“.
Jen díky bdělosti a včasnému zásahu D. Třeštíka nedošlo ke katastrofě.

Šišák sv. Václava.
Dušan Třeštík.

D. Třeštík: Objevy ve Znojmě. In: ČsČH XXXV-4, s. 548-576, Praha 1987. Nejnověji také in: A. Merhautová, B. Krzemieńska, D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, Praha 2000, s. 67-108.

Mohl by to být docela pěkný bonmot (alespoň D. Třeštík si na něm dost zakládal, neváhal se k němu ještě dvakrát vrátit: 1987, s. 552, 553, 575; 2000, s. 71, 73, 97), ale tentokrát se D. Třeštíkovi příliš nezdařil. Nadhled a sebejistota, s jakou se D. Třeštík snaží vygradovat svůj příběh o tom, kterak J. Zástěra určil sv. Václava, však končí se skutečným závěrem tohoto příběhu. Neskrývaná snaha znemožnit, zdiskreditovat a zesměšnit svého soupeře, protivníka a odpůrce na poli badatelském se nyní obrací proti svému autorovi – úspěšně se zesměšnil sám. Inu: „Kdo jinému jámu kopá, ...“.
Pojďte a poslyšte skutečný konec příběhu:

Jak to skutečně bylo s Myslbekovou sochou sv. Václava.

„Jezdec byl vypracován nejprve v životní velikosti, a to v aktu, a konečně oblečen, na počátku roku 1901 podle originálů svatováclavských památek.“ A dále: „Měnilo se stále pojetí hlavy sv. Václava, jež bylo řešeno postupně deseti studiemi v životní velikosti, prováděnými od roku 1902 do 1903. Konečný návrh v životní velikosti schválen v září 1902.“ (Josef Ehm: Josef Václav Myslbek. Monografie. SNKLHU, Praha 1954, s. 53).
„Myslbekovo úsilí učinit zadost realitě v nejrůznějších detailech motivuje jeho žádost, s níž se obrací na svého odborného rádce J. L. Píče, aby mu u kanovníka Doubravy projednal zapůjčení předmětů ze svatováclavského pokladu: drátěné košile, meče, přílby a brokátového pláště. Jeho přání je vyhověno a navíc jsou mu zapůjčeny i přezky, třmeny a ostruhy.“ (Zora Dvořáková: Josef Václav Myslbek. Umělec a člověk uprostřed své doby. MELANTRICH, Praha 1979, 1. vydání, s. 213).

Josef Ehm: Josef Václav Myslbek, 1954, s. 53.
Zora Dvořáková: Josef Václav Myslbek, 1979, s. 213.


Ukázka Myslbekových studií hlavy sv. Václava se svatováclavskou přílbou.

Myslbekovy studie
hlavy sv. Václava v životní velikosti.
Takových modelů udělal Myslbek celkem deset.
Foto Josef Ehm.
Srovnej s originálem svatováclavské přilby níže.

Co vyplývá z předchozího zjištění? I kdyby J. Zástěra určil sv. Václava v rotundě podle Myslbekovy sochy, jak se nás D. Třeštík snažil přesvědčit, neudělal by žádnou chybu, ba právě naopak! Takže žádná jeho konstrukce beze zbytku nepadá. Jen se potvrzuje!

D. Třeštík dále opomněl jeden podstatný detail a sice, že stejně jako on se i J. Zástěra naučil číst, že stejně jako on si přečetl Kristiánovu legendu a že stejně jako on ji nemohl nečíst i znojemský malíř. sisak_sv.jpg (2890 bytes)

Kristián nepochybně znal cennou relikvii, která je dodnes opatrována v pokladu svatovítského chrámu.

Je to kónická helmice a kroužkové brnění – součást výzbroje připisované našemu světci (A. Matějček 1916, J. Schránil 1934, D. Hejdová 1964). Přilba byla dodatečně opatřena nánoskem s postavou Ukřižovaného zdobenou zlatem (viz obr. vlevo). Na základě stylového rozboru Ukřižovaného i formy helmice se J. Schránil domnívá, že byla vyhotovena již v 2. polovině 9. století, a do knížecího majetku Václavova se dostala ze západu. Nánosek s Ukřižovaným byl k helmici přitaven později, ale nejpozději za života Václavova (M. Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996, s. 142-3). Nejnověji upřesňuje dobu vzniku stávající podoby přilby až v souvislosti se založením pražského biskupství (roku 973) za vlády Boleslava II. A. Merhautová (Vznik a význam svatováclavské přilby, s. 92. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 85-92) a považuje ji (společně s D. Hejdovou) za záměrně vzniklou relikvii.

Kristiánova legenda.
Přilba sv. Václava ze svatovítského pokladu (západoevropská práce z 9. století). Kristián ji měl zřejmě na mysli, když psal o Václavově boji s kouřimským knížetem – to napsal
D. Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 1997, s. 128.

M. Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996, s. 142-143.

A. Merhautová: Vznik a význam svatováclavské přilby, s. 92. In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 85-92.

Také ve válce bojující často Bůh na prosby tohoto světce zázraky a slavnými skutky podporuje a všem, kteří Václava vzývají, pomáhá, jako i jemu samému, dokud žil, nejednou živými a jasnými znameními ku pomoci přispěl.
Neboť jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit se na odpor tomuto světci. Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. Když pak vévodové proti sobě postupovali, chtějíce se utkati, ukázal nebeský Bůh kouřimskému vévodovi nebeské vidění, jak totiž svatý Václav má na čele zářící podobu svatého kříže. Jakmile to uviděl, odhodil daleko zbraň, vrhl se mu k nohám a prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh takovým znamením pomoc přináší. Když to pověděl, pozvedl ho svatý vévoda, aby mu dal políbení míru, a upevnil pokojně nad ním i nad jeho krajem své panství, uděliv mu moc, aby spravoval ten kraj, pokud bude živ. Vpravdě kříž uviděl, poněvadž Krista následoval, a přešťastně došel království, kde Kristus kraluje s Otcem a Duchem svatým na věky věků, amen.

Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily – závěr přídavku Kristiánovy legendy.
Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha 1969, s. 58-87.

Ptejme se však s A. Friedlem (viz výše): „Proč znojemský malíř nasadil vojenskou přilbu jen jednomu panovníkovi?“ [13]. Samozřejmě se nabízí odpověď: „Protože sv. Václav byl také jen jeden.“ Malíř jej potřeboval zcela jednoznačně odlišit od ostatních knížat tak, abychom jej mohli spolehlivě určit. Stejně tak, jako kopí šikmo napříč namaloval jen u jednoho panovníka [14], stejně tak, jako žezlo a korunu namaloval jen jednomu panovníkovi [26].

Šišák sv. Václava.
Petr Šimík.

331-revers denáru Oty I. Sličného z let 1061-87 – sv. Václav ve zbroji s přilbou na hlavě (Cach 1035),

359-revers denáru Svatopluka Olom. z let 1095-1107 – sv. Václav s kopím a přilbou na hlavě (Cach 438).

Šišák považoval znojemský malíř za ve své době dostatečně jasný, známý a jednoznačný atribut Václavův (viz výše) a netušil, že jej jednou D. Třeštík zpochybní slovy: přilba není atribut, ale relikvie (Objevy ve Znojmě, 1987, s. 552; 2000, s. 71). Ostatně kopí, které nám vzápětí D. Třeštík místo přilby nabízí jako Václavův atribut, zcela evidentně použít k rozpoznání sv. Václava nelze, když jej má všech 27 vyobrazených panovníků. Ale i tuto alternativu nám D. Třeštík nakonec bere (i kopí je relikvie), aby nás nerozumné zanechal vlastnímu tápání. Mezi řádky nám tím snad chtěl říci, že o žádném atributu sv. Václava pro předpokládanou dobu vzniku maleb prostě neví.

Šišák sv. Václava.
Petr Šimík – pokračování.

362-revers denáru Svatopluka Olom. z let 1095-1107 – sv. Václav v přilbě (Cach 441),

368-revers denáru Svatopluka Olom. z let 1095-1107 – sv. Václav se štítem, kopím a přilbou (Cach 449).

S tvrzením D. Třeštíka, že přilba sv. Václava byla pouze relikvií, lze souhlasit potud, pokud zůstávala uložena ve svatováclavském pokladu. Jakmile se objevila na mincích, pečetích, iluminacích rukopisů, malbách a plastikách, nelze již přece mluvit o relikvii, ale výhradně o znaku, symbolu či atributu, podle něhož bylo možné sv. Václava jednoznačně rozpoznat, jako jej jednoznačně rozpoznali A. Merhautová-Livorová (1983, s. 24), A. Merhautová – D. Třeštík (1983, s. 146, 177-180) a P. Spunar (1987, s. 147-149) na průčelí kostela sv. Jakuba (viz obr. výše).
Ovšem malíř měl za úkol sv. Václava namalovat a bylo mu určitě úplně jedno, zdali sv. Václavovi maluje na hlavě relikvii nebo atribut. Namaloval prostě přilbu. Někdo musel sv. Václava s přilbou namalovat jako první.
Inspiraci pro zobrazení sv. Václava v přilbě mohl malíř nalézt v Bibli: „Vezměte na sebe plnou Boží zbroj ... štít víry, přilbu spasení, meč Ducha ... “ – Pavlův list Efezským (Ef 6, 13).

Šišák sv. Václava.
Petr Šimík – atribut nebo relikvie?

Důkaz, že tomu tak skutečně bylo, můžeme také spatřovat na reverzech mincí (viz předešlé dílčí ukázky denárů Oty I. a Svatopluka Olomouckého 331, 359, 362 a 368, další bychom našli i u Bořivoje II., Vladislava I., Oty II. 398, 404 – viz obr. vlevo), podle kterých kdokoliv mohl sv. Václava v rotundě identifikovat. Mohl mít i informaci přímo od zadavatele maleb – pražského knížete – ten se mu jistě o Václavově přilbě chované v pokladu svatovítského chrámu zmínil. Jedním z důkazů může být sám fakt, že dnes v malbách přilbu vidíme. Kdyby byla něčím nepatřičným, panovník by jistě trval na opravě.

Šišák sv. Václava.
Petr Šimík – další příklady.

398-revers denáru Oty II. z let 1113-1125 – sv. Václav v přilbě (Cach 479),

404-revers denáru Oty II. z let 1113-1125 – sv. Václav v přilbě (Cach 485).

(J. Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996).

Revers denáru Bořivoje II. č. 171a (1100-1107)

Denár Bořivoje II.
Na reverzu denáru Bořivoje II. vidíme sv. Václava s přilbou ve zbroji na koni – opis textu: +WENCEZLAVS.
Domnívá se snad D. Třeštík, že i Bořivoj II. si vzal námět pro svůj denár z Myslbekovy jezdecké sochy sv. Václava?!
A. Merhautová, D. Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, 1983, s. 96, obr. 56.
J. Šmerda 1996, č. 171a (Cach 416).

Další ukázky denárů a pečetí s vyobrazením sv. Václava, ať již v přilbě nebo s jinými jeho atributy, naleznete také v 5., 6. a 7. části hypotézy P. Šimíka.

Další denáry a pečeti se sv. Václavem v přilbě.

L. Konečný ve svém příspěvku (na semináři Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník Znojmo 1997) – Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy (s. 71 d.) uvádí: „Horní pás dynastického cyklu, ikonograficky přináležející již ke kupoli, je vyjádřen okruhem devatenácti knížecích postav s předheraldickými gonfanony na kopí a se štíty nad zemí, avšak diferencovaných již kompozičně i některými atributy. Podélná osa stavby odděluje souvislou řadu deseti Přemyslovců v pláštích na jižní straně od dalších devíti knížat bez plášťů. Obě skupiny vykazují i další důležité rozdíly (u figur bez pláště převažují dvoucípé gonfanony, čtyři dvojice jsou v párové, kontrapostové kompozici s výraznou gestikulací, štíhlejší kánon proporcí, většinou bezvousá mladistvost), a kromě toho specifické atributy a znaky některých postav – koruna, žezlo, přilba, tečkovaná drapérie.“
Další podpůrný důkaz naleznete ZDE.

Můžeme snad tento znak/atribut/relikvii přiznat některému moravskému údělníkovi, protože figura se šišákem nemá plášť? – (Viz „Pláště knížat“). Jistěže ne. V době existence moravských údělů byla již přilba zcela jednoznačně pouze Václavovým atributem, ať se to již D. Třeštíkovi a jemu podobným líbí nebo ne. Jejich pomýlený názor tuto skutečnost nemůže nikterak změnit, i kdyby snad sebevíce chtěli, a vlastně už na něm v tuto chvíli vůbec nezáleží. Čas oponou trhnul a „oni“ již stojí opodál.

Specifický atribut a znak.
PhDr. Lubomír Konečný,
Muzeum města Brna.

Není znám jediný případ, aby v 11. či v první polovině 12. století kdokoli jiný z Přemyslovců, než sv. Václav, byl na rubu mincí, pečetích, plastikách, nástěnných malbách nebo v iluminovaných rukopisech jako jednotlivec zobrazen s přilbou.

Není znám jediný případ ...

Dáme proto i v tomto případě, jako už při řešení otázky obrácených štítů, za pravdu A. Friedlovi:
„V prostředí, ve kterém (malíř) žil a ve kterém malby vznikly, byl tento starobylý typus užíván“
a také J. Zástěrovi: „Postava s přilbou na hlavě je sv. Václav“.


Postříbřená a pozlacená železná přilba ze 6. století.	Pozlacená železná přilba ze 6. století.

Přilby ze 6. století.
Dolní Semerovce.

Josef Poulík: Velká Morava. Cyrilometodějská mise, Praha 1985, s. 24, 25.

Víme, že sv. Václav v rotundě být musí. Na základě reverzu mincí i dalších důkazů a citací, které jsme uvedli, jedinou postavou na nástěnných malbách v rotundě, se kterou můžeme sv. Václava ztotožnit, je pátá postava den285bw.jpg (9866 bytes)

bez pláště [13] s obráceným štítem a s přilbou na hlavě ve 4. pásu maleb. Jak jsme dokázali, není rozpoznání sv. Václava podle přilby „naivním omylem“ J. Zástěry a dalších, jak tvrdí D. Třeštík (Objevy ve Znojmě, 1987, s. 553; 2000 s. 73), mýlí se tedy „naivně“ (?) D. Třeštík. Je ovšem také docela možné (ba jisté), že se D. Třeštík „mýlí“ ryze účelově (jak v případě obrácených štítů, tak v případě přilby sv. Václava). Pokud by D. Třeštík připustil, že má J. Zástěra pravdu v případě přilby sv. Václava, pohřbil by tím okamžitě veškeré hypotézy, které předpokládají v panovnících bez pláště „jen“ moravské údělníky (A. Merhautová 1983, 2000; B. Krzemieńska 1985, 2000; D. Třeštík 1987, 2000 – tzv. „pražský pohled“), následníky trůnu, vládní čekatele, přemyslovské prince či veškeré v roce 1091 žijící členstvo rodu Přemyslova (L. Konečný 1997, V. Tatíček 1998, A. Novotný 2000, L. J. Konečný 2005).
A protože se v některých takových publikacích vyskytuje také jako spoluautor, popřel by tím i svoji práci. Proto s něčím takovým nemůže nikdy souhlasit, i kdyby to byla 100× pravda.
Když jde o osobní prestiž, potom „Správnost“, „Pravdivost“ a tedy i „Věda“ musí jít stranou.

Mýlí se D. Třeštík „naivně“?

Avers denáru přiděleného Václavovi (1191-1192). Stojící světec v přilbě s praporcem s dvojitým zakončením a štítem s puklicí zavěšeným přes rameno. Vpravo vedle hlavy dvě „V“. V opisu +SANCTVS VVENCEZLAVS.
Jan Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996, č. 285b.

Poznámka: Jen pro zajímavost B. Krzemieńska (1985, 2000) se ve své hypotéze snaží „dokázat“, že tato postava bez pláště s přilbou a obráceným štítem má údajně být moravský údělník Oldřich Brněnský (ve svém údělu působil od roku 1092).
D. Třeštík (1987, 2000) se dokonce domnívá, že to prý „dokázala“ a její hypotézu vehementně obhajuje (již víme proč). Pro naprosto zřejmou podjatost jej proto můžeme z dalších rozhodovacích procesů s čistým svědomím vyloučit. Jen pro čtenáře, kteří mu snad ve své bezmezné důvěřivosti naletěli, je třeba uvést ještě některé skutečnosti na pravou míru.

Údajný moravský údělník Oldřich Brněnský v přilbě.

D. Třeštík nemůže souhlasit ani s tím, že by obrácené štíty měly symbolizovat zdvojení postav (1987, s. 550, 552; 2000, s. 70, 71). Zkusme na chvíli připustit, že alespoň v tomto má D. Třeštík pravdu. Potom by nám ovšem historik Třeštík musel v historii najít dosud neznámého a dobře utajeného Přemyslovce, kterým bychom v rotundě mohli nahradit v řadě postav bez pláště knížete Václava [12] na čtvrtém místě v pořadí, poněvadž sv. Václav [13] v přilbě a obráceným štítem zůstává na pátém místě:
1. Bořivoj, 2. Spytihněv, 3. Vratislav, 4. ________, 5. svatý Václav.
h12vacl.jpg (2982 bytes)

Kněžna Drahomíra to být evidentně nemůže kvůli plnovousu (viz obr. vlevo).
Podobně je tomu u třetí postavy v plášti s obráceným štítem. Po Spytihněvovi II. [19] je to druhý kníže vyobrazený s nízkou biskupskou mitrou [20].

Písemné prameny (J. Žemlička 1997, s. 87) jednoznačně dokazují, že se nemůže jednat o nikoho jiného, než o knížete Vratislava II. (viz obr. vpravo). A jeho druhé zobrazení [26] s královskými atributy na čestném místě proti apsidě přece nikdo nezpochybňuje! Tzn., že ani v tomto případě nemá D. Třeštík pravdu:
Obrácený štít skutečně znamená zdvojení postavy, jak uvedl J. Zástěra!

Obrácený štít znamená zdvojení postavy.

Jediní dva pražští Přemyslovci, kteří bezprostředně po sobě získali od papeže nízkou biskupskou mitru, jsou podle historických pramenů dva nejstarší Břetislavovi synové: Spytihněv II. [19] a Vratislav II. [20], kteří jsou také bezprostředně po sobě zobrazeni v rotundě s nízkou biskupskou mitrou na hlavě.

Poznámka: Pokud bychom i nadále měli pochybnosti o tom, zda jsou předmětné štíty opravdu obrácené, např. s poukazem na skutečnost, že pro držení štítu by na jeho rubové straně úplně postačovaly řemeny dva a nikoliv čtyři, resp. šest jak je z vyobrazení štítů patrné (viz obr. 2 a 3 zcela nahoře), zkusme proto najít, kromě hlediska uměleckého a výtvarného, také nějaké racionální vysvětlení. Pokusme se také vysvětlit, proč jsou oba štíty navzájem poněkud odlišné, i když mají vyjadřovat totéž – zdvojení postavy. Proč je Václavův štít bíločervený se čtyřmi pruhy, Vratislavův naopak červenobílý – jako jediný v malbách – a se šesti pruhy?
Malířovým úmyslem jistě muselo být umožnit a co nejvíce usnadnit pozorovateli maleb nalezení postavy „dvojníka“, resp. druhé vyobrazení této postavy v malbách 4. pásu. Jinak by takový kryptogram byl srozumitelný pouze jeho autorovi a postrádal by smysl.
V případě obráceného štítu sv. Václava [13] se zdá být situace jasná. Je druhým vyobrazením (po Bořivojovi [09], Spytihněvovi [10] a Vratislavovi [11]) čtvrtého pražského Přemyslovce – knížete Václava [12]. A pátý – sv. Václav [13] – má na svém obráceném štítu právě čtyři řemeny.
Poněkud jiná je situace u obráceného štítu knížete Vratislava II. [20] se šesti řemeny. Král Vratislav I. je totiž vyobrazen ve 4. pásu jako osmnáctý v pořadí (Bořivojem [09] počínaje) a osmnáct řemenů by se na štít asi vůbec nevešlo. Ale současně je první český král s pořadovým číslem [26] také šestou postavou za vyobrazením knížete Vratislava II. [20] s biskupskou mitrou.
Také nám jistě neujde vztah vybarvení obráceného štítu k umístění postavy „dvojníka“. Zatímco bíločervený štít zřejmě poukazuje na vztah jeho majitele k některému z předchozích knížat, tj. vlevo, a to lze myslím obecně prohlásit i o všech ostatních štítech (totiž to, že vyjadřují určitý vztah k některému z předchozích knížat – viz J. Zástěra 1990, s. 95-100), existuje jediná výjimka a tou je červenobílý štít knížete Vratislava II. [20], který poukazuje na jednoho z následujících panovníků – krále Vratislava I. [26], tj. vpravo.

Co určuje počet řemenů na obrácených štítech sv. Václava [13] a knížete Vratislava II. [20]?

Proč byl v obou případech použit odlišný způsob určení „dvojníka“? Je to zřejmě způsobeno tím, že zdvojená postava zaujímá vůči svému protějšku vždy jiné postavení a také tím, že malby popisovaných postav nevznikly současně, ale mezi zobrazením Václavovým (II. etapa výmalby 1035-1055) a malbou krále Vratislava (III. etapa výmalby v letech 1131-1134) uplynulo cca 80-100 let a jsou nutně prací dvou různých malířů. V prvním případě, tj. u obráceného štítu sv. Václava, byl pro toto druhé zobrazení téhož panovníka vtipně použit příměr k reverzu mince. Ve druhém případě byla již jen využita dříve aplikovaná symbolika obráceného štítu znamenající zdvojení postavy. Viz také 7. část práce nebo Malby a stavba rotundy. Způsob zobrazení obrácených štítů včetně rozdílného počtu řemenů je pouhou malířovou licencí (symbolem), nikoliv návodem ke zhotovení přesné repliky štítu. Ostatně s pluhem vyobrazeným v oráčské scéně bychom také žádnou brázdu nevyorali. Poslové by cestou jistě popadali z koní, protože vůbec nemají třmeny. Václavova přilba postrádá nánosek. Královská koruna Vratislavova, v přední části stříškovitě zalomená téměř do pravého úhlu, byla ve skutečnosti kruhovou obroučkou. K otázce obrácených štítů a zdvojení panovníků viz také tlačítko DOTAZY – odpověď 3 a 4.

Odlišný způsob určení „dvojníka“.

Kníže Václav [12], svatý Václav [13] a Boleslav I. [14] ve 4. pásu maleb.

Kníže Václav, sv. Václav a Boleslav I.
Uprostřed sv. Václav s přilbou [13] drží v levé ruce obrácený štít, v pravé kopí s praporcem směřujícím vzhůru. Boleslav I. – poslední postava vpravo [13] – má kopí šikmo napříč jako jediný z knížat. V rotundě nenajdeme jinou dvojici, která by lépe vystihovala známý příběh bratrovraždy.

M. Lurker (1999, s. 14): „Symbol je vůči skutečnosti, která se od něho svou povahou liší, jejím reprezentantem; přitom to, co reprezentuje, zaujímá podle příslušného způsobu symbolizace k symbolu různý odstup. Symbol tak není žádnou kopií, nýbrž zachycuje to, co je podstatné, a činí to ve vyšším smyslu po způsobu podobenství názorným.“ ... „Symbol je vždy jakýmsi extraktem, výtažkem ze sumy jednotlivých myšlenek; shrnuje celé myšlenkové řady do jinak nedosažitelné obrazné zkratky“.

Obrácený štít a přilba sv. Václava [13]
i kopí šikmo napříč sousedního Boleslava I. [14] jsou symboly!

Můžeme prohlásit, že přilba je Václavovým atributem, tj. symbolem nebo znakem, podle něhož bylo možné od poloviny 11. století do konce první čtvrtiny 13. století jednoznačně určit, o jakého světce jde.
Nyní se dostáváme k tématu knížecích plášťů.

A jdeme dál ...

Knížecí pláště

Jaroslav Zástěra	Dušan Třeštík
Plášť ... ve Znojemské rotundě byl atributem vlády na Moravě. Naopak knížata, která vládla jen ve středočeském knížectví pražském v 9. a 10. století počínaje Bořivojem, měla v malířském projevu autorů maleb nižší důstojenství bez pláště.	To nesouhlasí s obecně přijímaným názorem, že knížata s pláštěm jsou knížaty pražskými a knížata bez pláště že jsou moravskými údělníky (Objevy ve Znojmě. Praha 1987, s. 550; Praha 2000, s. 70).

Pláště knížat.
J. Zástěra: Původ péřové koruny, kap. II.: Analýza čtvrtého pásu a určení knížat. Znojmo 1986, s. 4.
D. Třeštík: Objevy ve Znojmě. Praha 1987, s. 550; Praha 2000, s. 70.

D. Třeštík se zde opírá o domněnky autorů z jejich starších prací: J. Mašín 1954, A. Friedl 1966, A. Merhautová-Livorová 1983, A. Merhautová–D. Třeštík 1983, A. Merhautová–D. Třeštík 1985, B. Krzemieńska 1985. Ti ve svých publikacích stereotypně a nekriticky přebírají názor vyslovený v roce 1862 Mořicem Trappem, kdy naše vědomosti o Velké Moravě byly jen velmi mlhavé a kusé: „Pravděpodobné je také, že ostatních devět postav bez pláště představují moravská údělná knížata z rodu Přemyslova“.
Asi vůbec poprvé se o moravských údělných knížatech zmiňuje již v roce 1822 znojemský rodák justiciár Pittner. Hovoří o tom A. Friedl (1966, s. 21):
„Ostatní postavy (Pittner) určil pak jako české panovníky pohanské a křesťanské, včetně moravských knížat údělných, z nichž posledním byl Konrád II.“
Od shora uvedeného tvrzení D. Třeštíka, skrývajícího se za tzv. „obecně přijímaný názor“, se zcela distancuje P. Černý ve svém příspěvku (na konferenci Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník Znojmo 1997) – Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace (s. 91): „Jiným zarážejícím stereotypem dosavadního bádání o znojemské panovnické genealogii je ryze spekulativní, apodiktické a ničím zatím blíže nedoložené tvrzení o totožnosti postav oděných do svrchního pláště s českými, resp. pražskými Přemyslovci a postav bez pláště s moravskými údělníky této dynastie. Otázka identifikace Přemyslovců se tak jeví jako zvláště naléhavé desideratum u postavy sv. Václava, jehož přítomnost ve znojemské genealogii byla sice předpokládána (A. Merhautová: Ikonografie Znojemského Přemyslovského cyklu. In: Umění XXXI, 1983, s. 18-25), nicméně kde doposud není jasné, ve které z řady postav je nutno vidět tohoto nejvýznamnějšího Přemyslovce, uctívaného jako světec a zemský patron už dávno před vznikem znojemských maleb (ostatně při dnešním stavu zachování nemá žádná postava genealogie nimbus jako běžný atribut svatosti).“
desideratus = vytoužený

PhDr. Ing. Pavel Černý, FF UP Olomouc.

Poznámka: Nimbus jako symbol Václavovy svatosti v rotundě ovšem nechybí z důvodu, že by se nezachoval. Sv. Václav jej v rotundě nikdy neměl. Nimbus nenajdeme ani na většině mincí, na nichž je sv. Václav vyobrazen, dokonce ani na iluminacích rukopisů: Gumpoldova legenda (před rokem 1006), Kodex vyšehradský (1085) – viz obr. vlevo, De civitate Dei (po roce 1136) – viz obr. výše. Zřejmě ani v rukopisu Flores Bernardi (mezi roky 1148-1167) vyobrazení světci sv. Vít, sv. Vojtěch a sv. Václav nimbus původně neměli, byl jim doplněn až dodatečně. Dokazuje to použití odlišné barvy, přetažené linie a především nejistý a roztřesený tah pera, kterým se nimby liší od provedení ostatních čistých linií, vedených jistou a zkušenou rukou – viz obr. vpravo. V rotundě chybějící nimbus proto nemůže být důvodem pro odmítnutí identifikace postavy v přilbě jako sv. Václava. Nimbus v rotundě nahrazuje přilba jako jeho nezaměnitelný atribut. Sv. Václav je tak od ostatních knížat dostatečně odlišen.

Nimbus sv. Václava.

Vidíme, že odborníci D. Třeštíkovi situaci vůbec neulehčují. Musí se teď rozhodnout. Je sv. Václav v rotundě nebo není? Jestliže tam je, musí to být panovník v přilbě, ovšem ten je namalován v řadě knížat bez pláště – podle D. Třeštíka (resp. „obecně přijímaného názoru“) moravských údělníků. Je-li mezi nimi sv. Václav, v tom případě to ovšem moravští údělníci být nemohou, musí to být pražští Přemyslovci. Pak ale neplatí „obecně přijímaný názor“. A jestliže to údělníci jsou, potom v rotundě nemůže být sv. Václav, ale ten by tam podle jiných (A. Merhautová) být měl. Ostatně Oldřichovi Brněnskému atribut přilby v každém případě přidělit nemůžeme. Praporec (či korouhev) by pak nemohl být symbolem držení léna, čímž by se naši vědci dostali do rozporu s historickou skutečností potvrzenou mnoha prameny i jejich vlastní konstatací (B. Krzemieńska 1999, s. 293, 325-327).

T. Krejčík (1986, s. 373): „Nejčastěji byli ovšem moravští údělníci zobrazováni na svých ražbách stojící, oděni v krátký šat, přes něj může a častěji není přehozen plášť, sepnutý na rameni sponou. (Totéž ale můžeme říci i o obrazech sv. Václava na českých i moravských denárech – pozn. aut.). V ruce může držet kníže kopí, meč, praporec nebo kříž a druhou se opírá o štít. Tento způsob zobrazování vládce byl v evropském středověkém umění dosti přesně vyhražen oné skupině světských feudálů, do níž patřili jak moravští, tak čeští Přemyslovci.
Na našich denárech se nedá podle užití pláště, starobylého symbolu urozeného a vznešeného muže, vysledovat rozdíl mezi moravským údělníkem a českým vévodou, ...“.

PhDr. Tomáš Krejčík.

Názor D. Třeštíka (resp. jeho „obecně přijímaný nesmysl“) nesdílí rovněž L. Konečný ve svém příspěvku (na semináři Znojemská rotunda ve světle vědeckého poznání, Sborník Znojmo 1997) – Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy (s. 66 d.): „Ani novější koncepce výkladu (Merhautová, Krzemieńska) dostatečně neobjasnily řadu ikonograficky závažných otázek, jako např. proč jsou donátoři zobrazeni v pláštích, šlo-li o moravská (znojemská) přemyslovská knížata, jejichž nárok na pražský trůn nebyl realizován, ...“ a dále „Také dosavadní snahy o genealogickou identifikaci knížecích figur v plášti a zejména oněch bez pláště (domněle moravských Přemyslovců), s nevyhnutelností nepravděpodobného dvojího vyobrazení některých, plně neuspokojí v žádné předložené variantě, ...“.
Opravdu velmi kulantně řečeno. Viz také Denáry moravských údělníků. Další důkazy uvádí i hypotéza P. Šimíka a definitivně je tento Třeštíkův „obecně přijímaný nesmysl“ vyvrácen na straně Pohan v církevní stavbě?!

PhDr. Lubomír Konečný,
Muzeum města Brna.

Máme-li za prokázané, že se šišákem na hlavě mohl znojemský malíř zobrazit pouze knížete Václava, resp. sv. Václava, a tento pražský kníže je namalován v řadě devíti panovníků bez pláště, pak nezbývá než „dosud obecně přijímaný názor“, že knížata s pláštěm jsou knížaty pražskými a knížata bez pláště moravskými údělníky, jako evidentně chybný rezolutně odmítnout a výklad symboliky pláště z m ě n i t !
V rotundě ani žádní údělníci být nemohou, protože všech 27 knížat má jako odznak panovníka-suveréna kopí s praporcem. O praporci z písemných pramenů (např. Kosmas III, kap. 8 a 15; A. Friedl 1966, s. 62; J. Žemlička 1997, s. 126; B. Krzemieńska 1999, s. 293, 326, 327) víme, že jej panovník, a ne nějaký moravský údělník (nebo dokonce následník), přebíral od římského krále či císaře v léno poté, co byl zvolen sněmem Čechů (a Moravanů). Zřejmě proto také na většině moravských denárů těchto údělníků, kde jsou vyobrazeni s kopím, nalézáme kopí bez praporce (J. Šmerda 1996, č. 330, 341, 344, 345, 364, 387, 388, 428a, 431, 433a, 433b, 448a, 448b) – viz také „Denáry moravských údělníků“.

Žádní „údělníci“ ve Znojemské rotundě namalováni nejsou!

A už vůbec ne jacísi „následníci“.

T. Krejčík (1986, s. 374): „Korouhev jako symbol suverenity mohla být propůjčována jako symbol léna. Na moravských denárech doprovází korouhev panovníka poměrně zřídka, častěji je zde zachycena jako atribut sv. Václava.“

PhDr. Tomáš Krejčík.

Znamená to tedy, že ve 4. pásu maleb nemohou být zobrazeni moravští údělníci, ale jen a pouze 19 pražských Přemyslovců, ať již v plášti nebo bez, od Bořivoje [09] po Soběslava [27], jak to správně předpokládá hypotéza J. Zástěry, a mezi nimi také sv. Václav [13] v přilbě a s obráceným štítem. Na otázku: „Proč je prvních devět postav ve 4. pásu zobrazeno bez pláště, když ten je jedním ze základních knížecích atributů?“ najdete odpověď na straně „Plášť moravských králů“.
Celou polemiku s názory D. Třeštíka (Objevy ve Znojmě) lze uzavřít citací z publikace A. Friedla „Přemyslovci ve Znojmě“:

Proč je prvních devět postav ve 4. pásu zobrazeno bez pláště?

Korouhev je znakem suverenity. Korouhví bylo možno vládnout, ale korouhev bylo možno také propůjčovat. Římský císař nebo král na podkladě těchto představ odevzdáním korouhve propůjčil římské léno svému leníku. Český kníže u příležitosti svého nastolení vždy odjíždí do říše na sněm nebo do města, kam byl zvlášť pozván, nebo kde německý císař nebo král ve funkci římského panovníka právě pobýval. A zde obvykle „podáním korouhve a jiných odznaků“ přijal Čechy v léno.
Korouhev, jak tuto insignii nazývají kronikáři, je tedy podle jejich svědectví znakem suverenity nad svěřeným lénem. Je odznakem čestným, nikoli nahodilým. I malíř při používání tohoto ikonografického detailu, vyjádřeného praporcem, byl vázán společenskou diferenciací. Nemohl přisoudit takovou distinkci postavě, jíž ve skutečnosti nepatřila, i když tu šlo o typisaci určitého druhu. Jestliže tedy znojemský malíř ve své genealogické řadě každou figuru vybavil kopím a praporcem, učinil tak proto, že fiktivně tu portrétoval české panovníky jako suverény, i když byli zároveň leníky římských císařů (A. Friedl 1966, s. 62).

Závěr.
Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Praha 1966, s. 62.

Proto nelze přijmout náznak obhajoby údajných moravských údělníků v rotundě prý vyobrazených bez plášťů, ale zato s korouhví, o kterou se pokouší J. Žemlička (1997, s. 349): „S ohledem na dědičnost údělů tu odpadala volba, ale každý z moravských knížat měl projít nastolením. Není známo, jak taková intronizace vypadala. Její součástí asi bývala věrnostní přísaha českému knížeti“.
Vzhledem k tomu, že pražský kníže mohl kdykoliv komukoliv z údělníků jeho úděl odejmout, což se běžně stávalo, protože úděl měli jen propůjčený (Kosmas II, 14), nemůžeme hovořit o nějaké jejich suverenitě. Postavení a moc pražského knížete a moravského údělníka byly nesrovnatelné, proto by jim malíř nikdy nemohl přiznat stejný odznak suverenity. Jestliže je přesto všech 27 knížat v rotundě vyobrazeno s korouhví, musí se jednat o suverénní panovníky včetně těch bez pláště, kteří proto údělníky být nemohou (a už vůbec ne nějakými vládními čekateli, následníky či veškerým žijícím potomstvem Přemyslova rodu). Jak je doloženo na straně „Plášť moravských králů“, jedná se o první pražské Přemyslovce od Bořivoje [09] po Oldřicha [17].

Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, 1997, s. 349.

Údělníci s korouhví NE!

Podle P. Kroupy (1997, s. 13) se Morava poprvé stala římským lénem až v září roku 1182 na říšském sněmu v Řezně. Římský císař Fridrich Barbarossa zde udělil Bedřichovi lénem Čechy a Konrádu Otovi I. Moravu jako samostatné říšské markrabství. Tento stav trval až do roku 1186, kdy se Konrád Ota s Bedřichem na jednání ve Starém Kníně usmířili. Konrádovi bylo přislíbeno nástupnické právo a na oplátku se vzdal nezávislosti a přijal markrabství od Bedřicha lénem. Toto usmíření lze chápat jako důsledek krvavé bitvy u Loděnice na Znojemsku koncem roku 1185, kde přes těžké ztráty na obou stranách Češi nad Moravany údajně zvítězili.
M. Wihoda (2003, s. 12n) však uvádí, že „o údajném povýšení Moravy na říšské markrabství neví nikdo ze středověkých kronikářů“. Již 1. července 1179, tedy dva roky před údajným povýšením Moravy na markrabství, se objevuje mezi svědky Barbarossova privilegia jakýsi Přemysl, markrabě z Moravy. V Bedřichových listinách z této doby se objevil obrat »kníže v Čechách a na Moravě«, neboť Václav, který doposud spravoval Olomoucko, po krvavé bitvě na Bojišti v lednu 1179 odešel do vyhnanství spolu se svým bratrem Soběslavem II. Uvolněný díl Moravy Bedřich podřídil nevlastnímu bratrovi Přemyslovi. „Nová a z říšských zvyklostí vycházející hodnost asi symbolizovala podřízenost českému knížeti, a protože Znojemsko a Brněnsko spolehlivě kontroloval Konrád Ota, lze tento úřad spojit jedině s Olomouckem“.

Petr Kroupa: Premonstráti v Louce – dějiny kláštera, s. 13. In: Premonstrátský klášter v Louce. Dějiny – umělecká výzdoba – ikonologie. Znojmo 1997, s. 13-51.

Martin Wihoda: Markrabství jako téma věčného návratu, s. 12. In: DaS 3/2003, XXV, s. 12-16.

Udělení léna světským knížatům (vpravo).

Udělení léna.
Římský král (císař) uděluje léna biskupovi, abatyši (vlevo) a svět- ským knížatům (vpravo). Podle vyobrazení z Hei- delberského rukopisu, tzv. Sachsenspiegelu, z první čtvrtiny 14. století.
Josef Žemlička:
Století posledních Přemyslovců, 1998, s. 42.

Na základě všech předložených citací, argumentů a věcných důkazů se domnívám, že je třeba rehabilitovat hypotézu J. Zástěry, zejména tu její část, která se zabývá ikonografií 4. pásu maleb a to v plném rozsahu, i co se týká vyobrazení velkomoravských a předvelkomoravských panovníků ve 3. pásu maleb (zde však s jistými výhradami ke jmenovitému určení některých postav a zásadní výhradou k datování vzniku maleb). Omluvit se mu za neopodstatněné výpady uveřejňované dosud v tisku nebo v publikacích některých našich odborníků či badatelů (např. J. Žemlička: Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 226 a pozn. 18 na s. 487, T. Borovský: Nebývá zvykem, ČMM 118/1999-2, Brno, s. 433, či M. Wihoda: Conradus secundus fundator aneb úvahy nad významem jedné čárky, ČMM 118/1999-2, Brno, s. 439, pozn. 7, B. Krzemieńska-A. Merhautová-D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000, nebo A. Novotný: Přemyslovský rodokmen ve Znojmě, Znojmo 2000, www.znojmuz.cz). Pokud tak tito pisatelé sami neučiní (a to sotva můžeme očekávat), cítím morální povinnost to udělat, ne za ně, ale místo nich. Nechť je celý tento článek za takovou omluvu pokládán.
Pane doktore Zástěro, promiňte, prosím, neboť oni nevědí co činí.

Pane doktore Zástěro, promiňte, prosím, neboť oni nevědí co činí.

• 1. část: Obrácené štíty • 2. část: Přilba sv. Václava • 3. část: Knížecí pláště •

Hypotézy [ J. Zástěra | L. Konečný ]
[ P. Šimík • 1a • 1b • 2a • 2b • 3 • 4 • 5 • 6 • 7 • 8 • 9 • 10 • 10a • 10b • 10c • 10d • 11 • 12 ]
[ Pohan v církevní stavbě?! | Porovnání hypotéz | Systematické utřídění hypotéz ]

S použitím diskusního příspěvku PhDr. J. Zástěry, předneseného na semináři Malby ve Znojemské rotundě 18. února 1999 na PdF MU Brno, publikace Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny, Znojmo 1986, Jaroslav Zástěra: Znojemská rotunda a Velká Morava, Brno 1990 a článku Dušan Třeštík: Objevy ve Znojmě, ČsČH, XXXV-4, s. 548-576, Praha 1987, volně zpracoval a doplnil Petr Šimík.
Použitá literatura: Mořic Trapp: Nástěnné malby kaple (pohanského chrámu) markrabského hradu ve Znojmě, Brno 1862, Otakar Votoček: Přemyslovská rotunda svaté Kateřiny ve Znojmě, in: Zprávy Památkové péče, ročník IX, Praha 1949, Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě, Praha 1966, Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996, s. 142-143, Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 1997, s. 128, Pavel Černý: Zobrazení přemyslovské genealogie v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě a některé aspekty její interpretace, Sborník, Znojmo 1997, s. 91, Lubomír Konečný: Ikonografická problematika románské výmalby znojemské rotundy, Sborník, Znojmo 1997, s. 66, Tomáš Krejčík: Ikonografie moravských denárů, in: Denárová měna na Moravě, Sborník prací z III. numismatického symposia 1979, Brno 1986, s. 369-378, Josef Žemlička: Čechy v době knížecí, Praha 1997, s. 84-87, 125, 226, 349, 382-383, 487 pozn. 18, Jan Šmerda: Denáry české a moravské, Brno 1996, Josef Ehm: Josef Václav Myslbek, Praha 1954, s. 53, Zora Dvořáková: Josef Václav Myslbek, Praha 1979, s. 213, Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha 1983, s. 34, 96 a 146, Pavel Spunar: Kultura českého středověku, Praha 1987, s. 130-131, obr. 58, Anežka Merhautová-Livorová: Ikonografie znojemského přemyslovského cyklu, in: Umění XXXI, Praha 1983, Barbara Krzemieńska: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Ostrava 1985, Barbara Krzemieńska-Anežka Merhautová-Dušan Třeštík: Moravští Přemyslovci ve Znojemské rotundě, Praha 2000.

Grafické zpracování: Studio COMET Brno