Výňatek z úvodu Dušana Třeštíka (s. 13): „Jejich myšlenky (Kosmy a jiných vzdělanců té doby – pozn. PŠ) tak nalézaly rychlý a bezprostřední ohlas u knížete a jeho věrných, u »všech Čechů« (neboť působili přímo v knížecích službách, na jeho dvoře a na jeho hradech – pozn. PŠ). Svědčí o tom třeba jen to, že sotva několik let poté, co Kosmas dopsal svou kroniku, v níž na staré pověsti o Přemyslovi vyložil své pojetí podstaty knížecí moci, scénu povolání Přemysla od pluhu si dal vymalovat na stěnu své kaple ve Znojmě tamější údělný kníže“.

Jistěže nedal. „Tamějšímu“ údělnému knížeti, propuštěnému v roce 1134 z vězení, rotunda již od roku 1131   n e p a t ř i l a . O tom, co bude na jejích stěnách namalováno, v té době rozhodoval olomoucký biskup Jindřich Zdík, který si znojemskou rotundu od tehdy vládnoucího pražského knížete Soběslava I. nechal darovat spolu s dalšími pěti hradskými kostely i s jejich majetkem (VDZKČ I, 1999, s. 535). Kromě toho není znám jediný případ v Evropě, kde by církev nebo křesťanský panovník glorifikovali na výmalbě kostela pohana. 
Něco takového by „tamější“ údělník rozhodně neudělal a neudělal to pochopitelně ani olomoucký biskup, na Moravě pravá ruka Soběslava I. Pluh, orba a setba v sobě skrývá ryze křesťanskou symboliku, jak vyplývá z Bible, ze staroslověnských legend (Život sv. Metoděje, kap. 7; Chvalořeč o svatém Cyrilu a Metoději, č. 14; do latiny přeložený Život sv. Prokopa, č. 3), z latinské legendy Beatus Cyrillus i ze samotného Kosmy (I, 22). To všechno Dušan Třeštík jistě velmi dobře ví. Slovutný historik nám tedy opět zcela vědomě lže, „až se mu od úst práší“. Vlastním mentálním úsilím tak „vstoupil na území mimo vědu“ (P. Sommer 2003, s. 274) a ocitl se, jako již po několikáté, na poli demagogie a propagandy, které je mu zřejmě spíše vlastní. Na druhou stranu svým „neohroženým“ postojem na nějakou dobu opět uklidnil celou řadu svých znejistělých přitakávačů a epigonů, kteří vlastní názor nemají.

Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I do roku 1197. Vědecká recenze Dušan Třeštík. Paseka, Praha a Litomyšl 1999, s. 535.

Petr Sommer: Dopis Dušanu Třeštíkovi. In: Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. NLN, Praha 2003, s. 268-275.

Autor hledá analogie k vyobrazení českého přemyslovského knížete s mitrou a kopím s praporcem na miniatuře Svatovítské apokalypsy: 
„Na pozdějších zobrazeních v médiu malby či velké plastiky z českých zemí románské doby se postavy světských vladařů objevují v duchu výše zmíněných dobových ikonografických zvyklostí vesměs prostovlasé, s výjimkou dvou případů na monumentální nástěnné malbě v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě, kde u postavy identifikované v literatuře jako kníže Vratislav II. je dnes jasně rozeznatelná liliovitá koruna, představující královskou insignii, a u dalšího, zatím anonymního Přemyslovce, který nese na hlavě kónickou helmu“ (s. 177-178).

Kromě Svatovítské apokalypsy a také denárů knížete Vratislava II., o nich se autor již předtím zmínil (s. 175), na monumentální znojemské malbě věnované ve 4. pásu právě Přemyslovcům však nízké biskupské mitry na hlavách dvou vedle sebe vyobrazených panovníků Spytihněva II. a Vratislava II. už nevidí. Ono když se nechce, je to kolikrát horší než když se nemůže. Přitom A. Friedl (1966, s. 57, 58), kterého autor také několikrát cituje, ve své práci věnuje mitrám Spytihněva II. a Vratislava II. dostatečnou pozornost a na jeho obrazové dokumentaci je přehlédnout nelze (1966, obr. 64, 65, 72, 76, 88), i když oba panovníky mylně identifikuje jako Spytihněva I. a Vratislava I. Na nízké biskupské mitry těchto knížat opakovaně upozornil J. Zástěra (1986, s. 4, obr. B na 2. s. vazby; 1990, s. 41, 65, 66, 232) – viz strana „Biskupské mitry“. 

Od roku 1997 žádný posun vpřed. 
Vědec nám stále ještě neprohlédl.
O svatováclavské přilbě nikdy v životě neslyšel. Sotva ji pak může přiřadit nějakému určitému Přemyslovci. Ale i když o ní neslyšel, na malbách ji alespoň vidí. Daleko horší je to v případě dalších dvou Přemyslovců. O jejich nízkých biskupských mitrách sice slyšel, ale zase je nevidí! To se samozřejmě nařídit nikomu nedá. Nechce – tak prostě nevidí.

Antonín Friedl: Přemyslovci ve Znojmě. Odeon, Praha 1966.

Jaroslav Zástěra: Původ péřové koruny. Znojmo 1986.

„Místo jednoho širokého »závoje« v zátylí předpokládá Vitanovský na tomto místě existenci dvou pásek. Dále podal (M. Vitanovský 1984, s. 185, obr. 13a) ve své rekonstrukci paralelní řasení kaloty směřující napříč od jednoho spánku ke druhému, navzdory tomu, že na zmíněné miniatuře je jasně identifikovatelný jejich průběh v podélném směru, tj. od čela k zátylí (to by bylo možné jen v případě, že by P. Černý měl čelo na spánku a spánek v zátylí a podle toho popisoval i zmíněnou miniaturu), čili způsobem, který je doložen i na jiných analogických památkách. Naproti tomu pro variantu podanou Vitanovským   n e l z e   nalézt žádné paralely“ (s. 190 pozn. 46). 

Skutečně nelze? Na dobových českých a moravských denárech (vpravo a na vyobrazení níže) probíhá řasení mitry zcela nepochybně napříč od jednoho spánku ke druhému. Čili serióznější by od autora bylo, kdyby přiznal, že on sám raději „žádné paralely nenašel“.

J. Hásková-M. Vitanovský: Osobnost krále Vratislava I. (1061-1092) na mincích. K oficiálnímu vyobrazení prvního českého krále a k české panovnické distinkci. In: Sborník Národního muzea v Praze, Řada A-Historie, XXXVIII, 1984, s. 169-205.

Mitra se závěsy. 
Detail moravského denáru Oldřicha Brněnského č. 442.

Číslování podle katalogu
Jan Šmerda: Denáry české a moravské. Datel, Brno 1996.

Josef Žemlička: 
Čechy v době knížecí (1034-1198). NLN, Praha 1997.

J. Braun: 
Die liturgische Gewandung im Occident und Orient. Freiburg i. Br. 1907, s. 450.

Denár knížete Jaromíra (1003, 1004-1112, 1033-1034). 
Na averzu poprsí zpříma
s křížem a kopím 
s praporcem. Na reverzu poprsí Krista zpříma.

„Dva výzdobné pásy s Povoláním Přemysla na trůn a s českými panovníky a znojemskými údělnými knížaty doplňuje i výzdoba klenby“ (s. 126). „Objednavatelem maleb podle dochovaného středověkého nápisu byl Konrád II. Znojemský ...“ (s. 127). Dynastický cyklus se vždy odvozuje právě od Boží milosti, s níž panovníci přijali svůj úřad“ (s. 128).

Tato a další moudra přednesla reprezentantka pražského Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky na konferenci o znojemské rotundě. Výklad maleb VYLEPŠILA i dalšími podnětnými myšlenkami:

Dynastický cyklus se vždy odvozuje od Boží milosti, proto znojemský údělník Konrád II. v roce 1134 tomuto cyklu nechal předřadit pohanský mytický příběh!

Prostě učený blábol.

Podrobnosti ZDE.

„Věštkyně nejenom lidu poradila, kde najít onoho prvního Oráče, ale i to, aby si ho ustanovili knížetem a aby jí ho dal za manžela. Znamená to, že ochranná moc orby sama o sobě nepostačovala, Oráč musel být zároveň knížetem. ... Jinými slovy: znamená to, že u Čechů existoval rituál »královské orby«“ (s. 160).

To ovšem neplatí o pohanu Přemyslovi. Dokud byl oráč, nebyl ještě kníže. Až se z něho stal kníže, nebyl už oráč (voly předtím propustil: „Jděte tam, odkud jste přišli!“). Byl povolán od pluhu, a ne k pluhu jako křesťanský král-oráč Rostislav a Konstantin s Metodějem! V případě Přemysla se tedy o žádnou „královskou orbu“ nejedná. V původní verzi „pověsti“ ani hadačka neradila lidu, „aby jí ho dal za manžela“, to je až pozdější Kosmova úprava Kristiánova textu.

„Nemá opravdu smysl pochybovat o tom, že Kosmas měl k dispozici skutečný seznam panovníků“ (s. 231 pozn. 353).
„Kosmův seznam je prezentován jako seznam panovníků, je však dobře možné, že šlo vlastně o genealogii“ (s. 232 pozn. 353). Ale jak si již dříve stýskl: „Žádné z Kosmových jmen se však   b o h u ž e l   neopakuje v pramenech (ani v legendách) 9. století“ (D. Třeštík 1997, s. 96).
A současně pod tlakem výsledků archeologických výzkumů musí nyní přiznat: „... o založení Prahy se v původní pověsti nemluvilo ...“ (s. 161). „Původní pověst se neodehrávala na jevišti středních Čech a nebyla proto dynastickou pověstí knížat středočeského »kmene Čechů«“ (s. 164). „To ovšem předpokládá, že existovala ještě starší verze, která byla v 10. století upravena, vztažena na Přemyslovce, Prahu a přemyslovské střední Čechy. ... V žádném případě nemohlo jít o učený výmysl jednoho či druhého z obou autorů“ (rozuměj Kristiána nebo Kosmy) (s. 165).

Ano, oba nepochybně „jen“ upravili starší pověst, resp. správněji historickou událost, a vztáhli ji na Prahu a střední Čechy. Nikoliv však na „Přemyslovce“, protože ti tehdy ještě neexistovali. Čechové nalezli na Moravě krále-oráče Rostislava. Jeho syna Bořivoje si zvolili za knížete, aby zavedl v Čechách moravské křesťanství. Tuto historickou skutečnost později Kristián (992-994) upravil tak, aby byla přijatelná i pro Čechy. Protože moudrého oráče Rostislava nemohl jmenovat (viz 1. kap. jeho legendy), přejmenoval ho na Přemysla (viz 2. kap. jeho legendy), Rostislavovo „zaměstnání“ mu ale ponechal, jen místo jeho „nalezení“ zamlčel. Jeho syna Bořivoje pak musel nechat na Moravě „znovu“ pokřtít až v jeho dospělosti jako vládnoucího knížete Čechů (tj. asi o 20 let později než ke křtu skutečně došlo). Kristián totiž potřeboval, aby byl pokřtěn přímo arcibiskupem Metodějem kvůli jednání s papežem v Římě, kde nešlo o nic menšího než o Vojtěchovo arcibiskupství pro Prahu (D. Třeštík 2000, s. 30-31). Z toho ovšem současně vyplývá, že Kosmův seznam nikdy neexistujících mytických panovníků, vložených mezi Přemysla-Rostislava a jeho syna Bořivoje (viz rodokmen Mojmírovců), je skutečně   s m y š l e n ý , a pravdu má asi V. Karbusický (1995, s. 216-243, 286) v tom, že jej Kosmas vypreparoval ze souvislého staroslověnského textu, i když to D. Třeštík shledává absurdní (s. 24): „Zastav svůj krok, cizinče (Němče, Theute), a raději přemýšlej; nechystáme na tebe vojny ani zla; kříži se neklaníme, ale hosty vítáme“.
Kosmovi z toho vznikla jména: „Krok, Kazi, Tetka, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít“.
Nezamysl (Hlupák) a Neklan (Zbabělec) dávají smysl pouze jako větný zápor, ne jako jména (V. Karbusický 1995, s. 226). Proto v historii nemají co dělat. A už vůbec ne ve výmalbě křesťanské kaple, když to všechno včetně Přemysla byli přímo ukázkoví pohané, čemuž se D. Třeštík v této publikaci výjimečně velmi pečlivě vyhnul a tak zmátl a znejistil spoustu svých dosavadních přitakávačů.

Zatímco pohan Přemysl byl povolán od pluhu, křesťanský král-oráč Rostislav spolu s Konstantinem a Metodějem byli povoláni k pluhu.
O „královské orbě“ je tedy možné mluvit pouze u Moravanů, nikoliv u Čechů.

 Kristián „nalezení“ křesťanského král-oráče Rostislava upravil a vztáhl na Přemyslovce, Prahu a přemyslovské střední Čechy. Z Rostislava udělal prozíravého a rozvážného Přemysla a jeho syna Bořivoje nechal znovu pokřtít na Moravě arcibiskupem Metodějem.

Hrad jménem Praha nebyl založen v mytické době Přemysla a Libuše, ale v historické době Bořivojově. Proto také všechna mytická knížata vložená mezi Přemysla-Rostislava a jeho syna Bořivoje jsou postavy Kosmou smyšlené a do rodokmenu dodatečně vložené!

Dušan Třeštík: 
Počátky Přemyslovců. NLN, Praha 1997.

Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa. In: DaS 2000, č. 5, s. 29-32.

Vladimír Karbusický: Báje, mýty, dějiny. MF, Praha 1995.

Krok kazi Thetka, lubo...pŕemyśl...; nezamyśl...m na ta voj'n...ni zla; kr'z...my s... neklan...(am), gosti vít...

„V písemné podobě je katalog českých panovníků dochován až z poslední čtvrtiny 13. století. Dávno předtím byl však prezentován ve výtvarném zpracování na stěnách rotundy ve Znojmě. Panovnická řada, dokončená pravděpodobně v roce 1134, představuje »historická« knížata od prvního křesťana Bořivoje až po Vladislava I. Vedle »pražských« jsou zde vyobrazena také moravská údělná knížata od Břetislava I. jako prvního údělného knížete po Vratislava II. Olomouckého a potomky Konráda a Oty Brněnského. Pořadí českých knížat nasvědčuje tomu, že předlohou byl oficiální katalog pražského dvora známý v písemné podobě z konce 13. století“ (s. 57-58).

Tak nám zase jednou pražská historička vysvětluje, co vlastně máme namalováno v moravské rotundě. Autorka to předkládá jako fakt, o němž se nediskutuje, nikoliv jako pouhou hypotézu, která byla již v roce 1997 opakovaně odmítnuta (L. Konečný, P. Černý). Odvolává se přitom (s. 67 pozn. 59 a 60) na „mínění“ dalších pražských historiků B. Krzemieńské a D. Třeštíka, publikované v jejich společném spisku (s A. Merhautovou) „Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě (2000)“. M. Bláhová sice upustila od svého vlastního výkladu s aplikací jen znojemských údělníků z roku 1999 (zaskočila tím Z. Všetečkovou, která již nestačila dostatečně pružně zareagovat), ale udělala tím jen krok „z bláta do louže“, protože v rotundě samozřejmě žádní údělníci na malbách nejsou – ani znojemští, ani brněnští, ani olomoučtí. 
Laik žasne, odborník se diví!

Na katalog velkomoravských a předvelkomoravských panovníků v moravské rotundě tato pražská odbornice nějak pozapomněla. Velká Morava se už dnes v Čechách „nenosí“. Autorka ovšem píše o historické paměti raně přemyslovských Čech a ze své historické paměti úplně vypustila Kristiánovu legendu!

Hypotéza Anežky Merhautové byla pražskými historiky definitivně odsunuta na vedlejší kolej.

Viz: 
Porovnání hypotéz.

„... (ve středověku) samotný termín »Moravané« označoval politické společenství Čechů z Moravy“ (s. 111). 
A termín „Čechové“ označoval nejspíš Moravany z Čech?!

Dvě kritické POZNÁMKY k „postřehům“ jednoho Čecha z Moravy,
kterým věnujeme samostatnou stranu.

„Moravané“ – neboli Čechové z Moravy.

Klikněte SEM.

Článek redaktorky Evy Hníkové zaznamenává názory a citace prof. dr. Jiřího Slámy a dr. Dušana Třeštíka, kterými se pokoušejí „bourat mýty“ o misii byzantských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, ovšem jen za cenu polopravd a lží:

„Rozšířeným mýtem je tvrzení: Rastislav, vládce Velké Moravy, si přál, aby prostý lid rozuměl bohoslužbám. ... V pozadí Rastislavova rozhodnutí však nestála péče o blaho prostých lidí, ale spíše mocenské snahy“.
Asi tak, jako v pozadí snah těchto dvou výtečníků nestála péče o blaho vědy (hledání správnosti a tedy pravdivosti) a péče o správné a pravdivé informování čtenářů, ale spíše osobní mocenské snahy (prosazení vlastních scestných názorů). Podle sebe soudí pak i Rostislava.

Několik příkladů DEMAGOGIE velevážených představitelů české vědy.

Jiří Sláma-Dušan Třeštík 2002.

PhDr. Dušan Třeštík, CSc., člen Vědecké rady AV ČR: 
„Zavádění bohoslužeb ve srozumitelném jazyce bylo vlastně nepovede- ným experimentem“.

To je názor přímo nepřekonatelný!

Klikněte SEM.

Autor zde prakticky znovu opsal svůj článek Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století (In: Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Praha 2000, s. 267-273), o kterém je již zmínka níže. Malinko jej ale vylepšil.
Do německé verze tohoto sborníku, vydané ve Stuttgartu (2000, S. 430-435), se autorovi totiž podařilo, zřejmě na dokreslení textu a doložení jeho „správnosti“, propašovat obrázek jezdecké scény ze Znojemské rotundy jako údajné Libušino poselstvo k Přemyslovi s tímto popisem (s. 434, obr. 300):
„300 Znaim (Znojmo), St. Kateřiny-Rotunde. Boten Libussas bei Přemysl, Fresko um 1134, so genannter Přemysliden-zyklus. Älteste Behandlung der Legende von dem Ursprung der böhmischen Přemysliden“.
Udělal tak „medvědí službu“ pražským historikům v zahraničí. Ale snad je to dobře, aby i tam si mohli udělat představu o jejich kulturní úrovni. Jestli je to dobře i pro prezentaci kulturní úrovně našich předků a České republiky v zahraničí vůbec, tak o tom lze úspěšně pochybovat.

Historik V ZAJETÍ MÝTŮ si chce s námi zahrát svoji oblíbenou hru „Na Libuši a Přemysla“. Česká kotlina už je mu ale malá, proto si tentokrát zvolil EVROPSKÉ OBECENSTVO.

Josef Žemlička: 
Die Premysliden und Böhmen, S. 434, Bild 300. In: Europas Mitte um 1000, Beiträge zur Geschichte, Kunst und Archäologie, Band 1, Stuttgart 2000, S. 430-435.
Sborník esejů k putovní výstavě „Střed Evropy okolo roku 1000“, která se konala ve Starém královském paláci na Pražském hradě ve dnech 17.3.-9.6.2002. Český překlad Praha 2002, s. 151-153.

V Žemličkově podání se smyšlený pohanský mýtus změnil na legendu.

Klikněte SEM.

„Místo posledního odpočinku knížete Spytihněva (†915) lze nejspíše ztotožnit s hrobem objeveným Ivanem Borkovským v zaniklém kostelíku Panny Marie na Pražském hradě“ (s. 116).
„Situace ale bohužel není takto jednoduchá. Ke všem možným námitkám z oblasti archeologické a historické interpretace totiž přistupuje problém s antropologickým určením věku. Podle posledních rozborů by totiž pohřbený muž měl zemřít zhruba ve věku 65 let. V žádném případě by tudíž nemohlo jít o Spytihněva“ ... (narodil by se dříve než jeho matka Ludmila) ... „Buď tedy nejde o pozůstatky Spytihněvovy, nebo – což se nám jeví pravděpodobnější – tkví příčina těchto zásadních rozporů v antropologickém určování věku“ (s. 119). Spíše však v tom, kdo takovýto rozbor dělá. Na téže straně je uvedena literatura, na niž se odvolávají: Vlček, E. 1997, s. 85-97 a Sláma, J. 2001. Všichni si spojují rozbory koster Přemyslovců se jménem E. Vlčka. Jsou zde tedy zpochybněny jeho závěry? Ne, naopak. V seznamu literatury a pramenů, který je připojen v závěru knihy (s. 294-295), si najdeme název Vlčkovy a Slámovy publikace: 
Vlček, E. 1997: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků I. Praha; 
Sláma, J. 2001: Antropologie a kníže Spytihněv I. In: Archeologické rozhledy 53, s. 153-154.
V této práci J. Sláma sice zpochybnil výsledky rozboru skeletu Spytihněva I., který ovšem provedl profesor M. J. Becker (2000, s. 342-344): „Podle jeho šetření vykazuje zmíněná kostra muže stáří přibližně 65 let“. To je ale podle J. Slámy (z dobrých důvodů uvedených v jeho stručném článku) vyloučeno. Potvrdil tak výsledek průzkumů E. Vlčka (1997) – viz dále.
Co profesor MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc. o Spytihněvově dožitém věku uvádí (1997):
• s. 89: zubní věk (podle Gustafsona v modifikaci Kilianově) 41,7 ±4,6 let, stav abraze ukazuje na muže asi 40letého;
• s. 90: dožitý věk knížete můžeme klást do rozmezí 40-45 let, podle postkraniální kostry do rozmezí 40-50 let;
• s. 92: abraze chrupu odpovídá i očekávanému dožitému věku jedince 41,7 ±4,6 let.
Což je v souladu i s údajem o Spytihněvově věku uváděném v legendách (40 let). Lze proto předpokládat, že i při zkoumání dalších koster nejstarších Přemyslovců, tedy např. i z hrobu K1, použil E. Vlček stejnou metodiku, která v případě Spytihněva I. vedla ke správnému výsledku.

Po tomto zjištění je pak velmi překvapivé, že M. Lutovský v téže publikaci (2001, s. 120-124) spojuje HROB K1, umístěný ve Václavově svatovítské rotundě před hrobem tohoto světce, s pohřbem Boleslava I. (†972), který by se ovšem podle historiků musel dožít bezmála 60 let, či ještě více: 
„A kdo se chtěl poklonit ostatkům svatého Václava, stoupl na hrob jeho vraha“ (s. 124).
To je ale naprostý nesmysl, protože potom by bratrovraždu (935) musel Boleslav I. zosnovat jako tříleté dítě. Podle skeletu z hrobu K1 stanovil totiž E. Vlček (1997, s. 55-62) dožitý věk tohoto jedince na hranici 40 let a podle stáří hrobu (dřevěný sarkofág – podle vyjádření mnoha odborníků patří tento hrob k nejstarším na Pražském hradě) a podobnostních znaků s ostatky nejbližších rodinných příslušníků jej spojil s pohřbem Bořivoje (†889), což i další odborníci považují za velmi pravděpodobné. V legendách se uvádí Bořivojův věk 35, 36, 37, resp. 38 let (D. Třeštík 1997, s. 177).
M. Lutovský tak navázal na svůj předchozí „úžasný vědecký objev“ z roku 1997 (Hroby knížat), resp. 1998 (Bratrovrah a tvůrce státu), a ten poslední, pro velký úspěch, znovu zopakoval.

To je názorný recept, jak si zvýšit citační index. K tomu je třeba do svého článku vložit libovolnou pitomost (např. tříletého bratrovraha) a pak stačí už jen čekat, kdo se na připravenou návnadu chytí. Jedni ji budou vyvracet, ale najdou se i tací, kteří budou nejen vřele souhlasit, ale dokonce se budou snažit ji „křehkými vědeckými argumenty“ podpořit (viz Lutovského oblíbený recenzent J. Sláma 2001).

M. Lutovský vše nakonec v „přehledu“ uzavírá (s. 281):
Bořivoj I. – *?, vláda ?-889?, †889?
Hrob:   n e n a l e z e n , většinou se uvažuje o areálu Pražského hradu či jeho okolí. 
Dokonce se prý uvažuje o tom, že ostatky z hrobu K1 (nyní nově připsané Boleslavovi I. a uložené zatím v depozitáři) se znovu pohřbí do nově zbudovaného hrobu v katedrále sv. Víta ovšem se jménem Boleslava I. na náhrobku! Takhle se falšuje historie.  
Za vším ale musíme vidět člověka. Samo se nic neudělá. Kdo se tedy přihlásí k odpovědnosti za tento ukázkový podraz? M. Lutovský? Nebo J. Frolík? Či snad J. Sláma?

Autoři se aktivně zapojili do kampaně vyvolané Dušanem Třeštíkem za zpochybnění výsledků antropologicko-lékař- ských průzkumů koster nejstarších Přemyslov- ců provedených E. Vlčkem (1997).

M. J. Becker: Human Skeletal Remains Recovered from Excavations in the Area of the Church of the Virgin Mary, Prague Castle, Czech Republic. In: Nejstarší sakrální architektura Pražského hradu. Výpověď archeologic- kých pramenů, Praha 2000, s. 289-353.

Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

Pokud chtěli autoři zcela zpochybnit antropologické určování věku, příliš se jim to nepodařilo. Poukázali pouze na to, že s výjimkou Vlčkových průzkumů jsou výsledky těch ostatních nepřijatelné stejně tak, jako Lutovského okamžitý nápad s pohřbem Boleslava I. v hrobu K1. 
Podle Lutovského bratrovraždu (935) prý zosnoval Boleslav I. jako tříleté dítě.

Klikněte SEM. 

Podle vyjádření mnoha odborníků patří hrob K1 k nejstarším na Pražském hradě a právě Bořivoj je pokládán za jeho zakladatele.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 177.

Jak si lze snadno zvýšit citační index!

Bořivojovy ostatky z hrobu K1 mají být znovu pohřbeny pod jménem Boleslava I.!

Největší archeologický podraz století.

„... civitas = hrad“, aneb kde ležela Dowina fuldských análů (k r. 864) (s. 185-186). Ale hned v úvodu svého dílka (s. 10) si autor neodpustil, aby neutrousil několik slov na obhajobu svého oblíbeného pohana Přemysla (je prý třeba se na něj dívat ne z úzce konfesijního hlediska, ale historického; pak už to není pohan, ale pouze Přemysl – „téměř“ historická postava).

Dílčí RECENZE s množstvím poukazů na zjevné nelogičnosti v autorem předkládané identifikaci Dowiny. Také tomuto dílku jsme vyhradili samostatnou stranu.

Civitas = hrad, alespoň podle D. Třeštíka, Dowina je tudíž Děvín nad soutokem Moravy a Dunaje poblíž Bratislavy.

Klikněte SEM.

„Poukaz na označení Bořivoje ve staroslověnské legendě o sv. Ivanu jako »knížete moravského« je v této souvislosti zcela bezcenný s ohledem na velmi pozdní původ uvedené legendy sepsané na Rusi; vzpomenutá titulatura je pouze dokladem o pozdním doplňování a rozšiřování tradice o Bořivojově moravském křtu“ (s. 352, pozn. 17). 
S tímto poukazem je sice možné polemizovat, ale jistě není „zcela bezcenný“, tak jako např. Kosmův údaj (I, 10), že „Hostivít zplodil Bořivoje“. Kromě toho, staroslověnská legenda „O poustevníku Ivanovi“ nemá svůj původ na Rusi, ale v Čechách; na Rusi má původ pouze její cyrilský opis. Ale toho si byl tento vědec jistě vědom, pouze informace účelově zkreslil, aby nepoučeného čtenáře úmyslně uvedl v omyl. Tím je naplněna skutková podstata podvodu. A kdo se dopustí podvodu je podvodník.

„Stranou úvah ponechávám zcela nesporné duchovní příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem, které se mezi nimi vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při Bořivojově křtu“ (s. 350, pozn. 7). Jejich pokrevní příbuzenství J. Sláma nahradil příbuzenstvím duchovním. Ne že by to byl jeho nápad, to „vymyslil“ již před ním jeho duchovní spřízněnec D. Třeštík (1997, s. 335, 445). J. Sláma jej jen necitoval. Toto Slámovo-Třeštíkovo „zcela nesporné duchovní příbuzenství“ nejspíš také způsobilo, že Bořivoj i Svatopluk měli stejnou krevní skupinu B, stejnou anomálii zevního zvukovodu a značnou podobnost v dalších znacích (E. Vlček 1995, s. 207). Kromě toho je jisté, že Svatopluk Bořivojovým kmotrem být nemohl. A to je skutečně „zcela nesporné“! Proč nemohl?

Vyvrácení těchto a dalších Slámových pokusů o zpochybnění moravského původu knížete Bořivoje i metody, které k tomu používá, najdete na stránkách BOŘIVOJ a HROB K1.

Bořivoj prý není moravský kníže, protože jeho hrob K1 je údajně mladší než Václavova rotunda!?

Klikněte SEM 
a pak také TAM.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, NLN, Praha 1997, s. 335, 445.

„O důležitosti postavení moravských údělných knížat přinášejí svědectví monumentální malby ve znojemské rotundě sv. Kateřiny, původně zasvěcené P. Marii. Z dochovaných maleb, kdysi pokrývajících celou apsidu i loď, je pozoruhodné zejména zobrazení kronikářem Kosmou zapsané legendy o uvedení Přemysla Oráče na český trůn a posloupnosti přemyslovských knížat demonstrující Břetislavem stanovené právo moravských údělníků na panovnický stolec (právo seniorátu). Malby v hradní kapli při sídle znojemských údělných knížat z rodu Přemyslovců byly zhotoveny roku 1134, patrně u příležitosti znovuuvedení Konráda II. Znojemského do jeho údělu a sňatku se srbskou princeznou Marií“ (K. B., P. Ch., s. 41).

„Třetí a čtvrtý pás se slavnou posloupností přemyslovských panovníků zahajuje vyobrazení legendy o uvedení Přemysla Oráče na trůn kněžnou Libuší, jak byla zaznamenána Kosmovou kronikou. Za ním pokračují postavy devíti moravských údělných knížat (bez plášťů) (což ovšem neodpovídá skutečnosti, autorka se ani neobtěžovala zeptat své ústavní kolegyně na skutečné pořadí postav) a konečně Přemyslovci, kteří dosedli na český trůn (v pláštích), včetně krále Vratislava II. s žezlem a korunou. Objednavatelé maleb – znojemský údělný kníže Konrád II. a jeho žena Marie jsou vymalováni na bocích apsidy v pozicích donátorů“ (K. B., s. 98).

Autoři jednotlivých článků jsou uvedeni v přehledu na s. 6-7, k osobní odpovědnosti za uvedené nesprávnosti o Znojemské rotundě a její výmalbě se zde odvážně přihlásili K. Benešovská s P. Chotěborem. 
Kdo autory článků v katalogu zaměstnává:
PhDr. Klára Benešovská, CSc., Ústav dějin umění AV ČR, Praha;
PhDr. Zdeněk Dragoun, Pražský ústav památkové péče, Praha;
PhDr. Tomáš Durdík, DrSc., Archeologický ústav AV ČR, Praha;
ing. arch. Petr Chotěbor, CSc., Kancelář prezidenta republiky, odbor památkové péče, Praha.
Výmysl o donátorech „na bocích apsidy“ K. Benešovská zřejmě opsala od ústavní kolegyně A. Merhautové (1985, s. 66). Kde však vynalezla 9 moravských údělníků za tzv. „přemyslovskou scénou“ ví Bůh.

„Důležité postavení“ (?) vůbec nezobrazených moravských údělníků demonstrujících tak právo na panovnický stolec.

Mytický pohanský příběh se autorům najednou změnil v legendu „o sv. (?!) Přemyslovi“. Semínko demagogie vykvetlo.

Autorka si popletla i pořadí vyobrazených skupin knížat. Fundátoři nejsou vyobrazeni na bocích apsidy, ale v lodi, a představují zcela jiné osoby. Také před- kládaný půdorys od Jaroslavy Lencové neodpovídá popisované stavbě – je smyšlený. Pražští ústavní pracov- níci v rotundě zřejmě nikdy v životě nebyli. Z Prahy je to přece jen poněkud z ruky. Jejich dokumentace tomu také odpovídá. Inu „Jaký pán, takový krám“.

Katalog byl vydán i v anglické verzi včetně videokazety. Nesmysl o pohanovi v kapli se tak může dál nerušeně šířit Evropou.

V rotundě „za Přemyslem a jeho nástupci na českém trůně musíme vidět především Nebeský Jeruzalém s Kristem, apoštoly a světci“. Dokonce zde prý pohan „Přemysl Oráč zastupuje Krista“ (s. 69).

Kritický ROZBOR autorovy hypotézy o ikonografii znojemských maleb, kterou navázal na názory své konzultantky a dovedl je ad absurdum. Jen trochu oprášil svoji starší práci: 
Jan Bažant: Budování minulosti: Znojemská rotunda a renesance 12. století. In: Listy filologické 118, 1995, s. 20-37.
Již zde se tato jeho „úhlavní myšlenka“ objevila, aby vzápětí s ní byl vysloven velmi   o p a t r n ý   nesouhlas (viz P. Černý 1997), který J. Bažant jako pyšný Moáb samozřejmě bohorovně ignoroval.
Autor nám svými naprosto geniálními myšlenkami znovu připomněl dobu „obecného rudého blbství“, která pro některé, jak vidno, zdaleka ještě neskončila. K čemu a proč vlastně si takového génia vydržujeme? Kdo jej v jeho rozletu podporuje?
Tato publikace vyšla jako 1. svazek ediční řady Clavis Monvmentorvm Regni Bohemiae pro Ústav pro klasická studia AV ČR (ředitel PhDr. Jiří Beneš) za finanční podpory Fondu AV ČR pro vydávání vědecké literatury v nakladatelství KLP – Koniasch Latin Press, odpovědní redaktoři KLP Tamara a Jiří K. Kroupovi, nejspíš v rámci akce „Akademie věd sobě“.

V křesťanské kapli prý pohan zastupuje Krista. 

Tuto urážku všech křesťanů a další trapné omyly (?) tohoto vědce, pracovníka pražského Ústavu pro klasická studia Akademie věd ČR, najdete v jeho publikaci, kterou jsme podrobili kritickému rozboru. Klikněte SEM.

Nad textem první verze této práce s autorem diskutovali prof. Pavel Spunar a dr. Anežka Merhautová.

(Dobou „obecného rudého blbství“ bylo nazváno období totality v komponovaném pořadu České televize [2] o době nesvobody).

Nejdříve se od autora dozvíme, že znojemské malby jsou katalogem českých knížat (Bořivojem počínaje, Vladislavem I. konče) a údělných knížat moravských „a předeslána mu je scéna líčící vznik knížecí vlády v Čechách, povolání Přemysla Oráče od pluhu“. 
Potom již následují čtyři základní okruhy Třeštíkových námitek proti Zástěrově hypotéze:
• malíř prý chtěl, podle J. Zástěry, obrácením štítu naznačit, že jde o druhé zobrazení knížete, který byl už jednou v katalogu zastoupen, 
„to je však do očí bijící omyl“ (s. 70);
• plášť prý označoval knížete vládnoucího na Moravě, ale podle obecně přijímaného názoru „knížata s pláštěm jsou knížaty pražskými a knížata bez pláště jsou moravskými údělníky“ (s. 70); 
• obrácené štíty? „Stačí si příslušné štíty prohlédnout, aby bylo jasné, že vůbec nejsou obráceny“ (s. 71);
• přilba „nikdy předtím (před Myslbekem) nebyla Václavovým atributem ... rozpoznání sv. Václava podle přilby se ukázalo být naivním omylem“ (s. 71).

Následuje obsáhlá POLEMIKA s názory tohoto slovutného pražského salónního historika (mj. člena Vědecké rady pražské Akademie věd), jimiž se snaží zpochybnit Zástěrův výklad 4. pásu maleb. Zejména předpokládaná přítomnost velkomoravských a předvelkomoravských panovníků v plášti ve 3. pásu maleb je mu velmi „proti srsti“. Poprvé byl Třeštíkův článek „Objevy ve Znojmě“ publikován již v roce 1987 v ČsČH XXXV-4 – viz „Rozporuplný Dušan Třeštík“. V odborných kruzích tak vyvolal jakousi „atmosféru strachu“ (ostatně cíl každého teroristy), aby si již nikdo netroufl zpochybnit přítomnost pohana Přemysla na znojemských malbách nebo nadále spojovat přilbu se sv. Václavem. 
Také se už o to, kromě „notoricky neposlušného“ J. Zástěry (1990), nikdo více ani náznakem nepokusil. Snad jen, ovšem velmi nesměle a bez jediného slůvka komentáře, aby nepopudil, M. Wihoda (1997, s. 45), když v příloze 6 svého článku představil dvě pečeti Konráda Oty s vyobrazením sv. Václava v přilbě. Kdo chce publikovat v odborném tisku, kdo chce být slyšet na odborných seminářích a konferencích, kdo chce uplatnit své příspěvky ve sbornících výstav, kdo chce odborně a vědecky růst, kdo chce získat grant, zahraniční stáž, přednášet na univerzitě, stát se členem Akademie věd, ten nemá zapotřebí, aby se Třeštíkem nechal podobně vláčet odborným tiskem. 
Vedle odborníků stojících stranou se pak samozřejmě najdou i vždy ke všemu ochotní „přitakávači D. Třeštíka“, mezi nimiž vysoko vyniká, ba přímo nade všemi září jako „slunce jasné“ další odborník-specialista na výklad znojemských maleb z řad historiků J. Žemlička (1997), který k již započatému dílu velmi iniciativně přičinil další úžasné perly, hodné vytesání do kamene. Však to proto také někam dotáhl.

Objevy ve Znojmě – recenze Zástěrovy hypotézy z roku 1986.

Nepodařený paklíč Dušana Třeštíka. Svoje „čtyři námitky pražské“ nemá o co opřít! Ani „obecně přijímaný názor“ ještě není žádný důkaz, zvláště když víme, kdo jej obecně přijímá. Je to stále jen dokola mlácení prázdné slámy.

A tak tyto čtyři Třeštíkovy námitky pěkně jednu za druhou poměrně snadno vyvrátíme. 
Klikněte SEM.

Z vědců se dosud nikdo neodvážil zpochybnit onen nehorázný nesmysl s pohanem Přemyslem na malbách v křesťanské kapli, stojící navíc na Moravě.

To přece o něčem svědčí!

Všechny „vědecké“ hypotézy hovoří pouze o Přemyslovi. To, že byl pohan, z nějakého „neznámého“ důvodu zamlčují. Snad v domnění, že se tím jeho přítomnost na malbách v křesťanské kapli najednou stane obecně přijatelná.
Kristiána a Kosmu už ale nepředělají.

„Jestliže se tedy naše počty moravských údělníků shodují s počty znojemského navrhovatele přemyslovského programu, znamená to nejspíše, že jsme postihli právě ty zásady, kterými se znojemský autor posloupnosti Přemyslovců řídil sám. U postav bez pláště se přece nemohl řídit jinými zásadami než u postav v pláštích“.

Znojemský údělník Konrád II. neměl svého panovníka Soběslava I. rád, protože jej 6 let věznil (1128-1134). Proto asi na oplátku Soběslava na malbách údajně vynechal. Sám se však nechal vyobrazit v plášti pražských Přemyslovců jako donátor a budoucí pražský kníže, což prý mělo být zajištěno údajnou hypotetickou smlouvou o nástupnictví právě se Soběslavem I., i když k jejímu plnění nikdy nedošlo. Smlouvu „na paměť“, se kterou B. Krzemieńska operuje, však nikdy nikdo neviděl. Tu si vymyslela A. Vidmanová při zjevně chybné interpretaci rytého nápisu. Rotunda pak měla být za přítomnosti Soběslava I. olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem v roce 1134 znovu posvěcena i s namalovaným pohanem Přemyslem. Jindřich Zdík by musel být šílený, aby něco takového mohl udělat.
Vyvrácení HYPOTÉZY založené na „matematickém důkazu“ – na počtu moravských údělníků (11) a počtu postav bez pláště (9), ale zato s kopím a praporcem – symbolem léna.

Vyobrazeni jsou prý jen nežijící panovníci! S jedinou výjimkou. Žijící znojemský údělník Konrád II. vyobrazený je a dokonce v plášti praž- ských Přemyslovců, i když pražského stolce nikdy nedosáhl. Ale vycházejí počty!

Jenže A. Merhautová trvá na tom, že tím posledním vyobrazeným Přemyslovcem musí být tehdy žijící Soběslav I. (v tom ji podpořil i L. Konečný 1997).
Počty pak už zase nevycházejí!

Klikněte SEM.

Autor námětu a motivů maleb – „programátor“ – „musel znát i Kosmovu kroniku, protože jiný pramen by sotva vedl k takovému pojetí scény Povolání Přemysla Oráče, která zachycuje i detaily, uvedené právě v kronice“ (s. 63).

„Podle již dříve uvedených důvodů jsme nadále přesvědčení, že zpodobené přemyslovské postavy jsou pojímány jako členové Boží obce či Nebeského Jeruzaléma“ (s. 64).

„Základním obsahovým motivem znojemských maleb nebylo ani Přemyslovo nastolení, ani nějaké pohanské mýty, nýbrž myšlenky plně křesťanské, již proto, že malby zdobily interiér kostela“ (s. 66).

„Ve znojemských malbách nelze hledat pohanské, magické prvky. To nebylo přípustné v kostele knížecího hradu a v době funkce olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka“ (pozn. 281 na s. 124). Zatímco v jiném kostele a za jiného biskupa to přípustné bylo?!

Po přečtení těchto ukázek nevyhnutelně dospějeme k názoru, že jejich autor musí trpět vážnou duševní chorobou. Jenže je vyplodila PhDr. Anežka Merhautová, DrSc., dlouholetá pracovnice Ústavu dějin umění pražské Akademie věd.
Několik zásadních kritických PŘIPOMÍNEK k autorčiným fantaziím. 
O tom, zda je vůbec možné, aby byl pohan glorifikován na malbách v rotundě Nanebevzetí P. Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě, se dočtete na stránce „Pohan v církevní stavbě?!“. Jaký učený nesmysl autorka vlastně vyplodila zjistíte i v části 2c hypotézy P. Šimíka.

Proč se autorka úzkostlivě vyhýbá Přemyslovu označení POHAN?

Odkud autorka zjistila, že námětem oráčské scény v rotundě může být právě jen Povolání Přemysla Oráče podle Kosmy?

Pohan Přemysl jako člen Boží obce či Nebeského Jeruzaléma a jako reprezentant křesťanských myšlenek, protože zdobil interiér kostela.

Klikněte SEM.

„Pod názvem »Přemyslovci« se rozumí příbuzenství lidí, kteří odvozovali svůj původ od bájného Přemysla Oráče. Nejpozději od poloviny 9. století patřili k aristokratické elitě Čech a posléze se zmocnili vlády nad celou zemí. Mluvou středověkých kronikářů šlo o prastarý rod českých knížat a králů, jemuž teprve romantizující historiografie (podobně jako Piastovcům) dala jméno Přemyslovci“ (s. 268).

Svoje tvrzení však autor vzápětí popírá (s. 272) – viz první věta následujícího odstavce. Nebyli to tedy sami Přemyslovci, kdo „odvozoval svůj původ od bájného Přemysla Oráče“, ale „byl jim odvozen“. Nejdříve Kristiánem jen tak halabala, potom důkladněji Kosmou a nyní našimi historiky, jak dokumentuje sám autor. Kdo z údajných Přemyslovců patřil v polovině 9. století k oné aristokratické elitě Čech? Byl to Křesomysl, Neklan nebo snad Hostivít? ... Ale ty si vymyslil až Kosmas nejméně 260 let poté! Jak se až do té doby „Přemyslovcům“ asi „odvozovalo“? A od koho vlastně? Měli to holt těžký. ... A kolik měli do té doby „králů“? Kosmas osobně zažil a zaznamenal toliko jednoho. Velkomoravské krále, na rozdíl od Břetislava, do svého výčtu, jak víme, přece nezahrnul. Předkové onoho „příbuzenství lidí“, jimž J. Žemlička (také) odvodil původ od bájného Přemysla Oráče, patřili ovšem od poloviny 9. století výhradně k aristokratické elitě Velké Moravy – viz král-oráč Rostislav (846-870) a jeho syn Bořivoj, první český křesťanský kníže moravského původu.

„Ještě v 11. století vykrystalizovala v kruzích pražského kapitulního kléru, zájmově spojeného s hlavními liniemi Přemyslovců, přemyslovská pověst. Ve finální podobě ji počátkem 12. století zachytil kronikář Kosmas. Kromě jiného dávala odpověď na otázku, proč potomci Přemysla Oráče jako prapředka rodu, Bořivoje jako prvního křesťanského knížete a svatého Václava jako zemského patrona mají nejen morální nárok, ale doslova povinnost vládnout lidu »Čechů«“. 
„ J a k   s e   z d á , došlo k propracování této ideové konstrukce za Břetislava I., možná z jeho osobního podnětu“ (s. 272-273).

Pan docent nám dočista usnul a zase se mu o Přemyslovi něco pěkného „zdá“. Ale snad by se už konečně mohl probudit. Jak se vlastně k Břetislavovi dopracoval? No přece na základě svého staršího nápadu, že i „moravská údělná knížata odvozovala svoji moc od praotce Přemysla Oráče“! – viz níže. A moravské úděly přece vznikly na sklonku Břetislavovy vlády. Proto v tom „logicky“ musí mít prsty právě Břetislav. A to není zdaleka vše, J. Žemlička vymyslil ještě další „důkazy“!
Jasná ODPOVĚĎ autorovi.

Další Žemličkova mystifikace, zase jsme jej nachytali na hruškách. 
Ale jinak je to opravdu skvělý demagog. Přesto však by si měl svoje texty po sobě alespoň jednou přečíst než je svěří do tisku. Když už „vědec“ začne jednou lhát, musí pak lhát důsledně a hlavně stále stejně! Lhát se totiž musí umět. Jinak si toho lidi všimnou. Na to by si měl pan docent dát příště větší pozor, i před svými studenty.

„Lhář musí mít dobrou paměť“ (Quintilianus).

Zavinil to skutečně Břetislav I. osobně? Nikoliv, to je křivé nařčení. Břetislav nechal vymalovat ve Znojemské rotundě zcela jiný – křesťanský námět, a to z historie Moravy a moravské církve: 
„Příchod byzantských věrozvěstů Konstanti- na a Metoděje na Moravu na pozvání krále-oráče Rostislava“.

Klikněte SEM.

Do závěrečných přehledných tabulek (za s. 740) nejsou zahrnuti velkomoravští panovníci, arcibiskupové a biskupové. Naši vědci to nesvedou, anebo se rozhodli, že historie Velké Moravy již nebude součástí dějin zemí Koruny české, aby staří Čechové mohli vystoupit z jejího stínu a konečně dostali šanci vyniknout se svým mytickým pohanem Přemyslem? Proto asi Kosmova bájného Neklana považuje historička N. Profantová za Spytihněvova pradědečka (s. 264). A za vše snad hovoří její věta (s. 179): „Fresky románské rotundy ve Znojmě ukazují názorně, jak velký význam panovnický rod přikládal této (přemyslovské) pověsti“. My již víme, že žádný, protože pohany si po stěnách kaplí a kostelů nikdo nemaloval ani na Moravě, ani v Čechách, ani v okolní křesťanské Evropě – viz článek „Pohan v církevní stavbě?!“, 3. část, tam pozn. 22. Přehnaně velký význam ji přikládají pouze někteří pražští historikové (B. Krzemieńska 1985, 2000; D. Třeštík 1987, 2000; J. Žemlička 1997, 1998, 2000, 2002) a uměnovědci (A. Merhautová 2000, J. Bažant 2000). Tato pověst ovšem jiný než literární význam nemá. Snad ještě jako nejstarší známý, ale zato velmi svérázný, popis znojemských maleb.

Naši vědci to nesvedou? Nebo to nedovolil pan vědecký recenzent? Období Velké Moravy zpracovávala Naďa Profantová.

Svoji polívčičku si přihřála i M. Bláhová (s. 565): „Zvláštní pozornost z dochovaných památek této doby (tj. počátek 12. století) zasluhuje kaple sv. Kateřiny na hradě údělných knížat ve Znojmě. Znojemský kníže Konrád (1123-1128, 1134-po 1161) dal starší kapli přestavět a – snad v roce 1134 – vyzdobit nástěnnými malbami. Malby zobrazují přemyslovskou legendu podle Kosmovy kroniky a posloupnost českých knížat a (pouze?)   z n o j e m s k ý c h   údělníků. Scéna je doplněna křesťanskými motivy a vyobrazením donátorů“.

Sama ovšem napsala jen o 30 stránek zpět, že v roce 1134 rotunda již tři roky Konrádovi II. Znojemskému   n e p a t ř i l a . Zůstane asi také navždy tajemstvím M. Bláhové, jak dokázala propojit tradičních devět postav bez pláště (od 19. století mylně spojovaných s nějakými údělníky) a desátého donátora (také údělníka, toho ale pro změnu v plášti) se čtyřmi fyzicky existujícími znojemskými údělníky a třemi správci znojemského údělu: 4 + 3 = 10.
Kristus-Pantokrator, P. Marie, sv. Jan Křtitel a dvanáct apoštolů v apsidě, stejně jako čtyři píšící evangelisté, čtyři cherubíni a holubice (symbol Ducha svatého) v kupoli, nad vstupem do apsidy symbol Boha-Otce v podobě oblaku, z nějž vystupují Boží ruce směřující k donátorům, a konečně celý mariánský cyklus tvoří na malbách v rotundě pouze jakýsi doplněk k pohanskému mýtu s Přemyslem a jeho nástupci.
Několik dalších kritických POSTŘEHŮ k 1. části velkolepého projektu.

Pro Marii Bláhovou se zase Kosmův pohanský mýtus stal legendou, která byla doplněna křesťanskými motivy.

Tím hlavním hrdinou byl podle ní pohan, ze kterého se ještě navíc pokusila udělat málem mučedníka. Ostatní křesťanské motivy jsou jen doplňkem pohanské scény.

Klikněte SEM.

„Shrnutí a přehledné interpretování více i méně známých pramenů o Znojmě doby údělných knížat považuji za velmi užitečné, neboť omezuje prostor různým nedoukům a hledačům senzací, kteří s prameny pracovat neumějí a vytvářejí tak různé prapodivné konstrukce“. 
Zatímco tento „božský vědec současnosti“ s prameny pracovat umí. Ve skutečnosti ani není schopen si je vyhledat a přečíst a sám tak pomocí vlastní prapodivné konstrukce chce vyrobit senzaci: 
Zakladatelem rotundy byl prý Konrád II. (1123-1128, 1134-1161).

„Božský vědec“ nalezl ŘEŠENÍ, ale poněkud nevědecké, odporující pramenům i prosté logice.

Zakladatelem rotundy byl prý Konrád II.

Klikněte SEM.

Celý „vtip“ je údajně v tom, že „malby ve znojemské rotundě vznikly v jediné fázi“ (s. 439, pozn. 6), protože i samotná rotunda možná vznikla (v jediné fázi) až za panování Litoldova syna a nástupce Konráda II. (s. 443 a pozn. 24), jak autor vyčetl z 5. řádku rytého nápisu v západní stěně lodi rotundy dle návodu kolegy Libora Jana (1997), přičemž nápis doplnil tím, že do něj vložil čárku, ale na nepatřičné místo: „Conradus secundus, fundator“. K 6. řádku již nedohlédl. Kromě toho se v nápisu uvádí rok 1134, takže Konrádův přídomek „secundus“ by tu byl zbytečný a jaksi navíc. Zbytečné by bylo i jeho označení „fundator“, když se vzápětí dovídáme, že „provedl novou přestavbu rotundy“. Vzhledem k úspornosti celého nápisu by zde jeho autor nejspíš uvedl jen jméno „Conradus“. Proto celé sdělení má význam pouze tehdy, vložíme-li čárku hned za Konrádovo jméno. To podstatné totiž byla informace, že nebyl prvním stavitelem rotundy:
„Conradus, secundus fundator“.

Zásadní ODMÍTNUTÍ „vtipného“ postřehu M. Wihody.

Odmítá akceptovat Břetislava I. jako prvního stavitele rotundy, protože ji možná postavil až Konrád II.

Klikněte SEM.

Autor znovu oprášil dva roky staré názory L. Jana, M. Wihody a J. Dvořáka, aby se pokusil zdiskreditovat práci univerzitního kolegy (B. Klíma 1995). Napadá mj. Klímovo „tradiční schéma“ o dvou fázích výstavby Znojemské rotundy (opřené o výsledky výzkumu a názory uměnovědců) a nahrazuje jej „netradičním schématem“ s jedinou stavební fází (1134), se kterým vyrukovali výše jmenovaní na slovo vzatí odborníci. Jen jestli tehdy nebyli opravdu „vzatí“?

Pan profesor u druhého NAPADÁ, co ještě v roce 1984 sám obhajoval.

Všechno prý je jinak. Ale jak, to pan profesor neprozradí. To si nechá v šuplíku. Obratně jen manipuluje s názory druhých. Mít vlastní názor a projevit ho je dnes nebezpečné.

Klikněte SEM.

„Rozsáhlý archeologický výzkum, vedený Ivanem Borkovským, zjistil pod podlahou svatojiřské baziliky několik hrobek českých knížat. Původní Borkovského verdikt zněl, že lidský skelet z hrobu č. 92 lze ztotožnit s Boleslavem I. Antropolog Emanuel Vlček však tvrdí, že jde o kosti knížete Jaromíra, archeologové Jan Frolík a Zdeněk Smetánka se naopak nejnověji přiklánějí ke knížeti Oldřichovi. Každopádně – Boleslav I. se nám z baziliky jaksi »vytratil«“ (s. 145-146). Je proto třeba jej najít jinde, např. ve Václavově svatovítské rotundě v hrobu K1.

„Vnucuje se otázka, kdo by se v době rodícího se svatováclavského kultu opovážil nechat se pohřbít před Václavovým hrobem? A hned se nabízí odpověď: hrob K1 je hrobem Boleslava I., v hrobě K2 byla pohřbena Boleslavova manželka (Biagota?). ... Jen kající se muž by se nechal pohřbít před hrobem uctívaného světce, který zahynul jeho rukou. ... A kdo se chtěl poklonit ostatkům svatého Václava, stoupl na hrob jeho vraha ...“ (s. 150) – a to autor považuje za zvláště „pikantní“. Zřejmě je také zastáncem názoru, že právo vraha je větší než právo jeho oběti. Ve skutečnosti je to vše NESMYSL. Kdyby jeho syn, Boleslav II., něco takového připustil, sotva by získal predikát „Pobožný“.

Hrob Boleslava I. se ze svatojiřské baziliky jaksi „vytratil“. Je třeba jej najít jinde. Např. ve Václavově svatovítské rotundě. Hrob K1, dosud přiznaný knížeti Bořivojovi, se k tomu jeví zvláště výhodný. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou. Získáme hrob tvůrce státu a současně zpochybníme všechny hypotézy o Bořivojově moravském původu, protože tím se zase jaksi „vytratí“ jeho hrob. A to je zřejmě hlavní účel Lutovského konstrukce!

Klikněte SEM.

V úvodní stati „Historia Bohemica“, sepsané D. Třeštíkem, její autor uvádí, na čem se utvářel a dozrával český národ od přelomu 18. a 19. století: „... vedle Palackého Dějin národu českého v Čechách a na Moravě však stály v domácích knihosběrech chalupnických synů notoricky falešné Rukopisy. Jimi si národ vyzdobil svoji Zlatou kapličku nad Vltavou a na staroslavném vymyšleném Vyšehradě pohřbíval své syny Slávy pod sochami Záboje a Slavoje“. 
PhDr. Dušan Třeštík, CSc. přitom úplně opomněl jmenovat také zbývající vyšehradská sousoší – Lumíra a Píseň, Ctirada a Šárku a zejména Libuši a Přemysla. Také už neříká, že notoricky falešné Rukopisy stály na čelném místě i v knihovně Františka Palackého, jenž „vymyslil český národ“, jak o něm z oblibou D. Třeštík říká.
Svoji stať uzavírá nastíněním dalších edičních počinů: „Otázek je ovšem mnoho a českých historiků málo, budeme tedy vybírat i z toho, co již kdysi vyšlo, a budeme se snažit autory (pokud žijí) požádat i o to, aby se pokusili své starší práce uvést do souladu se současným stavem vědeckého poznání“.

J. Žemlička, přestože se má jednat o druhé přepracované vydání starší práce z roku 1986, se o toto „uvedení do souladu“ evidentně ani nepokusil, protože právě v duchu výše zmíněných „notoricky falešných Rukopisů“ se odvíjí jeho vyprávění o třetím českém králi Otakarovi, který získal pro panovnický rod královský titul „na věky“, což dokládá text listiny nazývané Zlatá bula sicilská z roku 1212. 
V následující tabulce je statisticky podchyceno, jak J. Žemlička ve své publikaci Otakara nazval, označil či pojmenoval:

Publikaci lektorovali:
• doc. PhDr. Ivan Hlaváček, CSc.,
• doc. PhDr. Anna Skýbová, CSc.,
• PhDr. Dušan Třeštík, CSc.

Dvě úvodní stati sepsal Dušan Třeštík.

Metoda obehrané desky znovu slaví úspěch?

Osobní rekord dosáhl Josef Žemlička na s. 54: Přemysl se zde objevil dokonce 14×.

Průměr činí více než 3,7 Přemysla na 1 stranu.